Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

19. 9. 2017
Rubrika: O politice

Generace identity - poutavý vzdor Markuse Willingera

Autor: Marek Skřipský

10.09.2014 20:16

Nebývá zvykem, aby se útlá brožura třiadvacetiletého mladíka dočkala kromě domácího vydání ještě překladu do čtyř světových jazyků, zejména pokud jde o publikaci se silně politicky nekorektním obsahem. Mladý Rakušan Markus Willinger však tohoto úspěchu dosáhl a jeho provokativní text s názvem "Generace identity. Vyhlášení války generaci osmašedesátníků" se dočkal nečekaně solidního věhlasu. Osobně bych se pak domníval, že z něj musel být překvapen i samotný autor - bakalář historie a politologie, který dále pokračuje v navazujícím studiu (tedy můj oborový kolega).

Dříve než přistoupím k samotné recenzi, považuji za nutné objasnit pojem "osmašedesátník", aby laskavý český čtenář nebyl poněkud zmaten. Jak uvadím výše, Willinger je Rakušan a jeho země si tedy po odchodu sovětských vojsk v roce 1955 mohla užívat svobodného vývoje v západním bloku. Proto i termín "osmašedesátník" vychází z politického kontextu, který platí na západ od našich hranic. "Generací 68" v něm bývají označováni lidé, kteří na sklonku šedesátých let studovali vysoké školy, anebo byli alespoň ve věku univerzitních studentů. V této blahobytně žijící generaci se začalo v nebývalém rozsahu projevovat naprosto destruktivní chování vůči "vlastnímu hnízdu" Osmašedesátníci přejímali radikálně levicové názory, odmítali tradiční hodnoty, kulturní a historické dědictví předků, jakékoliv autority, vlastenectví a západní étos, stejně jako rodinu a klasický harmonický vztah mezi mužem a ženou. Jejich podpoře se těšila pestrá paleta levicových ikon od filozofa Marcuse po masového vraha Mao Ce Tunga.

S příslušníky této hlučné generace je spojena snaha o svržení "starého podlého světa" pomocí přímé akce. Demonstrace, pouliční bouře, blokády škol a v malé míře i teroristické útoky. To byly metody "Generace 68".  Jejich úsilí nebylo korunováno bezprostředním úspěchem, neboť většinová společnost agendu osmašedesátníků nepřijala. Mnozí příslušníci této generace však trpělivě pracovali a postupem času dokázali zaujmout vlivná místa ve společensko politické sféře (laskavému čtenáři připomínám jména jako Joschka Fischer, Daniel Cohn - Bendit, nebo Manuel Barrosso), odkud protlačovali své původní ideje. Nechme promluvit samotného Willingera : "Nebyla to vojenská převaha, ani ekonomická moc, ani počet dosažených vládních míst, ale spíše vaše intelektuální nadřazenost a dominance, které vás napříč Evropou vynesly k moci."

Markus Willinger vystavuje osmašedesátníkům naprosto nesmlouvavý účet. Jejich generaci obviňuje, že v zásadě zničila vše na co sáhla. Podle něj vytvořili její členové v západoevropském prostoru jakýsi odcizený, depresivně působící globalizovaný svět bez starých jistot a pout. Podpora multikulturalismu a masové imigrace, stejně jako vzývání ošklivého a vyprázdněného (post)moderního umění nebo prohlubování trendu hloupnutí zábavní společnosti je podle Willingera pouze logickým důsledkem osmašedesátnického experimentu. Willinger však přesto zůstává optimistou. V dnešních dvacátnících a třicátnících spatřuje onu generaci identity, která už netrpí květinkovým sentimentem. Právě tato generace si prý jednou vezme svou zemi a kulturu zpátky : "Obracíme se k tomu, co vy jste démonizovali. K sobě samým. Hledáme naši identitu a nacházíme ji pod nánosem vašeho ničivého řádění. Musíme kopat hluboko, abychom znovu našli sebe sama. Naše historie, naše země a naše kultura nám dávají to, co vy jste nám vzali. Nechceme být světoobčany. Jsme šťastnější jako občané svých vlastních zemí."

Willingerova kritika se ovšem zdaleka netýká pouze politiky nebo kultury. Rozhněvaný mladý muž jedním dechem kritizuje nezodpovědný přístup osmašedesátníků k ekonomice. Ti využili veškerých výhod, které jim ten "zlý Západ" poskytl a svým nástupcům předali hospodářství v krizových záchvěvech spolu s horentními dluhy. Opět Markus Willinger : "Mohli jste dokončit svá studia s bezpečným vědomím, že pokud máte v ruce jakýkoliv diplom, nemusíte se bát o práci. My máme kolikrát dva tituly a říkáme si, že jsme šťastlivci, když najdeme o škole práci na záskok. Zase platíme za vaše chyby."

Není asi příliš těžké uhodnout, že Willinger je absolutně neúprosným kritikem. Text své knihy uspořádal do jakýchsi jedenačtyřiceti "hlav", v nichž se pomocí konfrontačního jazyka s osmašedesátníky tvrdě vypořádává. Vidí je jako pokrytce, bezduché stádo neschopné oběti za vyšší cíle, které namísto kritického myšlení vzývá dogmata "báječného nového světa". V neposlední řadě osmašedesátníky vnímá coby arogantní povýšence, kteří nepřipouští férovou diskusi. Mnohé jejich myšlenkové konstrukce pak výsměšně drtí na prach. Například pokud jde o fenomén různosti, takzvané diverzity. Podle Willingera je tímto pojmem pouze maskována snaha o vytvoření globalizovaného a unifikovaného světa : "Prohlašujete, že musí být JEDEN globální trh. Že pouze JEDNA forma vlády je správná. Chcete prosadit JEDINOU formulaci lidských práv, aplikovatelnou pro VŠECHNY. Že prý všichni žijeme v JEDNOM světě. To jsou vaše slogany. Jak se potom opovažujete tvrdit, že podporujete různost, když ji z hloubi svého bytí nenávidíte?"

Jakožto autorovi nemůže být Willingerovi upřena poctivost a snaha zachytit každou oblast, která se dotýká třecích ploch mezi "Generací 68" a "Generací identity" Obzvláště upřímný a odvážný je v oblasti mezilidských a partnerských vztahů. Osmašedesátníci v jeho chápání problému setřeli mužské a ženské role, škrtli ze vztahů jakoukoliv ušlechtilost, kterou nahradili buď prospěchářstvím nebo instinkty. Tím paradoxně nejvíce ublížili svým potomkům. "Když je po všem a divoká, alkoholem prosycená noc je za námi, litujeme toho, co jsme udělali. Často se kvůli tomu cítíme smutní...Jsme generací srdce a citu...a všichni sníme o úžasné rodině. O tom, co vy jste odhodili jako staromódní a zbytečné... Poté co jste zničili ekonomiku, musíme být "flexibilní" a hledat práci, kde se jen dá. A to nám milionkrát zabraňuje realizovat náš sen. Ten spočívá ve šťastné rodině a budoucnosti. I když nám do cesty kladete spoustu překážek, nikdy se tohoto snu nevzdáme."

Willingerovi se povedlo sestavit přesvědčivou obžalobu proti osmašedesátníkům, kteří se pyšně považovali za budovatele ráje na zemi, podobně jako ve východním bloku svazáci z padesátých let. Markus Willinger je chytrý, sečtělý, píše s obrovským zaujetím a jeho intelektuální konstrukce je možná až neodbytně logická. "Posypejte si hlavu popelem a už se radši k ničemu nevyjadřujte. Generace identity vás nepotřebuje" Tak nějak by se dal shrnout jeho vzkaz.

Jakkoliv je však "Generace identity" pozoruhodnou prací, obsahuje v sobě také několik prvků, které musím hodnotit kriticky. Předně mě poněkud znepokojuje autorova příliš radikální rétorika a brutální zevšeobecňování. Skutečně lze vinit celou generaci?  Jsou všichni "špatně narození" hodni autorova odsudku? Rád bych připomenul třicátý květen 1968, kdy ulicemi Paříže pochodovalo až 400 tisíc lidí, aby vyjádřilo podporu konzervativnímu prezidentu De Gaullovi a odmítlo požadavky levičáckých radikálů. "Francie Francouzům!" "Cohn - Bendit do Německa!" "Vykliďte Sorbonnu!" Taková hesla zněla "gaullistickým" impozantním pochodem.

Radikální postoj a okamžitý odsudek se dá odbýt poukazem na autorův věk, závažnější je skutečnost, že Willinger si na některých místech protiřečí. Vybírám jen ty nejvíce viditelná místa - Přestože striktně odmítá muslimskou imigraci, islám nevidí jako hrozbu, přičemž se "nechce dopustit chyb mnoha konzervativců, kteří považují islám za jednoznačného nepřítele. Nevěříme, že by muslimové měli přijímat takzvané západní hodnoty - právě naopak! Nechceme narušovat muslimskou identitu..." No, dobrá, pane Willingere, ale jak tedy chcete situaci řešit ? Vystěhovat ty lidi nemůžete a pokud rezignujete na integrační tlak, jasným výsledkem bude země, fakticky rozdělená na "původní" a "muslimskou část"

Willinger taktéž volá po opravdové a skutečné demokracii, ale odmítá chodit k volbám, jimž se vysmívá. Stejně jako stranickému systému. Jak chce tedy dosáhnout politického vlivu a možnosti uskutečňovat své požadavky? A kdo má tedy v oné skutečné demokracii být politickým subjektem, když ne klasické strany? V této souvislosti je zajímavý také Willingerův postoj k aktuálnímu vzestupu národně konzervativních nebo národně populistických stran. Zdálo by se, že autor tento jev vítá, že? Kdepak! "Odmítáme tuto konfrontaci mezi vámi (myšleni jsou osmašedesátníci - pozn. MS) a populistickými pravicovými stranami. Nechceme multikulturní společnost, ale nechceme ani nutit příslušníky jiných kultur k přijetí té naší." Zajímavé...

S tím souvisí další podivnost Willingerova textu - Přestože sám často vychází z konzervativních hodnot, idejí a principů (u identitariána to asi ani jinak nejde), zároveň považuje konzervatismus za překonaný (stejně jako ostatní tradiční politické směry) a volá po potřebě "nové pravice." Její cíle ovšem místy definuje revolučním jazykem, tolik typickým pro levici, včetně té radikální. Nechybí ani výzva k vytvoření nové společnosti, přestože jinde zase tvrdí, že usiluje o návrat ke kořenům. To si žádá vysvětlení.

Přes veškerou kritiku však musím Willingerovu knihu každému aktivnímu a přemýšlivému člověku doporučit. Když už ne k inspiraci, tak alespoň pro zamyšlení. Willinger píše horečnatě a zároveň s intelektuální precizností. Dává průchod citu, i chladné analýze. V neposlední řadě pak skutečně odhaluje veškerou bídu "Generace 68", která přivedla Západ do značných problémů.

Mimochodem... na ten věk to má v hlavě opravdu srovnané. To se počítá.

P.S. Jelikož "Generace identity" česky doposud nevyšla, přeložené citace jsou mým skromným počinem. Snažil jsem se co nejvíce vystihnout autenticitu Willingerova textu. Děkuji za pochopení

Markus Willinger : "Generace identity. Vyhlášení války generaci osmašedesátníků.

Z originálu "Die identitäre Generation" přeložil do angličtiny David Schreiber

Počet stran : 103

Editor : John B. Morgan

Obálka a grafika : Andreas Nilsson

Vydalo nakladatelství Arktos v roce 2013



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.12

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930