Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: Politika

Když Putin mluví jako Reagan

Autor: Marek Skřipský

01.01.2014 16:36

Právě touto větou z nadpisu bych zhodnotil velmi zajímavý „valdajský projev" ruského prezidenta Vladimira Putina, pronesený při vystoupení na názorovém fóru za účasti více než dvou set ruských i zahraničních politiků, vědců i umělců. Prezident Putin se zabýval otázkami ruské identity, podobami současné globalizace a palčivě nastolil rovněž problém hodnotové degenerace velké části dnešního (post)Západu. A to je něco, nad čím by měl každý konzervativec jakéhokoliv zaměření seriózně uvažovat.

Než přejdu k vlastnímu výkladu, dovolte mi poněkud otravné, nicméně nutné expozé. Musím ho napsat už kvůli nejrůznějším šťouralům a hlupákům, kteří považují jakoukoliv pozitivní zmínku o Putinovi, či Rusku za „snahu táhnout zemi na východ", „nostalgii po komunismu" nebo „obdiv k diktatuře". Tak tedy...

Jakožto národní konzervativec jsem logicky samozřejmě také antikomunistou (zásadním a ideovým, nikoliv populisticko tlachalským, jako například exsenátor Mejstřík neblahé paměti), Rusy považuji společně s Němci za geopolitické rivaly českých zemí a proti těmto vlivům jsem vždy doporučoval těsnější zahraničně politickou spolupráci suverénních středoevropských států - České republiky, Polska, Slovenska a Maďarska (za ideálních okolností případně i Rakouska). Tuto spolupráci ovšem paradoxně ztěžuje zejména „mezinárodní demokratické společenství", pro které byli dříve těmi „špatnými" Rakušané, pak Poláci a ted zase Maďaři...To je ovšem jiný příběh. Chtěl jsem pouze ukázat, že rozhodně netrpím nějakým panslavistickým či jiným obdivem k Rusku.

Výhrady samozřejmě mohu mít  - a mám - také vůči prezidentu Putinovi. Stát, který je fakticky řízen lidmi z tajných služeb, zkrátka představuje problém (otázkou ovšem je, zda by se někomu jinému než jim podařlo vytlačit oligarchy a „vory v zakoni" z klíčových míst ruské ekonomiky a politiky), nelíbí se mi také ruský „státní kapitalismus", mnohdy zaměřený na likvidaci jakékoliv konkurence. A v neposlední řadě je nutno přiznat, že úroveň občanských práv v Rusku asi rovněž nebude úplně ideální. Jedním dechem však kladu otázku - Kdy bylo v Rusku více svobody a právní stability než nyní? Napadá mě snad jen krátký čas reforem Petra Stolypina v první dekádě dvacátého století. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav.

Nedostatky ruské společnosti by mě však neměly odradit od toho, abych Putinovu valdajskou řeč nepochválil. Jinak bych si nemohl říkat konzervativec.

Na úvod oceňuji, že se Putin jasně a odmítavě vyjádřil k sovětské éře a zároveň se pokusil naroubovat otázky ruské identity do problémů současného světa. Cituji :

 „Pro Rusy, pro Rusko znějí otázky "Kdo jsme?", "Kým chceme být?" v naší společnosti stále hlasitěji. Ustoupili jsme od sovětské ideologie, už není možné jí vrátit. Zastánci fundamentálního konzervatizmu, kteří se vzhlíží k Rusku před rokem 1917, jak se zdá, jsou stejně daleko od reality jako zastánci západního ultraliberalismu. Je zřejmé, že náš pokrok není možný bez duchovního, kulturního a národního sebeurčení, jinak nebudeme moci odolávat vnitřním a vnějším výzvám, nemůžeme uspět v globální konkurenci."

Putin tak v zásadě naplňuje ideu moderního konzervatismu britského filozofa Edmunda Burka, která uznává potřebu stálých tradičních hodnot, zároveň je ale zasazuje do současného světa. Slovy samotného Burka - otce politického konzevatismu - „Měnit tak, aby zůstalo zachováno" Jen taková perlička na okraj...Četl jsem, že zatímco na ruských a dokonce čínských (!) univerzitách jsou nově objevené Burkovy práce hitem, v západním akademickém prostředí převažuje snaha tohoto význačného filozofa Západu rychle odbýt, nebo ignorovat. Pro takřečený moderní svět je totiž příliš reakčním.

Jako jasné odmítnutí mesianistických vizí o budování „impéria demokracie" nebo uměle vytvářených identit působí rovněž další Putinova slova : 

 „Národní idea se nerodí a nevyvíjí podle tržních pravidel. Distancování státu a společností od tohoto problému nepřináší výsledky, stejně jako mechanické kopírování cizích zkušeností. Takové hrubé výpůjčky, stejně jako vnější pokusy civilizovat Rusko, nebyly přijaty převážnou většinou našeho národa, protože touha po nezávislosti, duchovní, ideologické a vnější suverenitě je nedílnou součástí našeho národního charakteru. Mimochodem, tento přístup nefunguje i v mnoha dalších zemích. Pryč jsou ty časy, kdy hotový model uspořádání sociálního zřízení mohl být nainstalován v jiném státě jako počítačový program.

Také chápeme, že identita, národní idea nemůže být vnucena shora, nemůže být vybudována na základě ideologického monopolu. Taková konstrukce je velmi nestabilní a zranitelná, víme to z vlastní zkušenosti, že v moderním světě nemá žádnou budoucnost."

Milí „komentátoři", takto nemluví komunista, nýbrž konzervativní politik. Mimochodem, i zde vidím jasný odsudek sovětské éry, kdy byly právě přirozené identity nahrazovány ideologií - v tomto případě komunistickou.

V oblastech (post)Západu jsme zase svědky pokusů nahradit tyto identity ideologií multikulturalismu a politické korektnosti. Fundament západu, z něhož se odvíjí jeho další rozmanité podoby stojí na těchto principech - křesťanská víra a etika, římská filozofie (a částečně i právo) a řecký systém polis. Já osobně bych sem ještě přiradil také středověký partikularismus, tedy různorodost celků. Současný postup eurounijních elit je s tímto řádem v příkrém rozporu a tak jsme svědky neudržitelného pokusu redefinovat Západ pomocí „hodnot" multikulturalismu, politické korektnosti a tzv. lidských práv (uplatňovaných ovšem selektivně). Národy Západu se tomuto konceptu poslední dobou silně brání, „elity" to ovšem nezajímá.

Právě proto by nás měla velmi zajímat ta část valdajského projevu, kterou Putin věnuje právě Západu. Opět si dovolím citovat :

 „Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků - jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.

Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována.

Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní stát, potřebuje vazaly. V historickém smyslu, je to odmítnutí své tváře, odmítnutí rozmanitosti světa daného Bohem a přírodou."

Nevím jak vy, ale pod tato slova se klidně podepíšu. Pokud se někomu zdá, že Putin snad přehání, doporučuji nedávné vyjádření Evropské komise, která v něm dokonce považuje za příliš sexistické i tradiční termíny matka a otec. Má taková komise vůbec morální právo někoho poučovat?

Abych ovšem pouze nechválil... jedna část z Putinova jinak skvělého projevu pro mne představuje  zásadní problém. Putin sám totiž je tak trochu „integrátorem" (cituji) :

„Euroasijská integrace je šancí pro země bývalého Sovětského svazu stát se nezávislým centrem celosvětového vývoje a ne periferií pro Evropu nebo pro Asii. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace bude také budována na principu rozmanitosti. To je sdružení, ve kterém každý si zachová svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu. Spolu s našimi partnery budeme důsledně, krok za krokem realizovat tento projekt. A doufáme, že bude naším společným příspěvkem k zachování rozmanitosti a udržitelnosti globálního rozvoje."

Hmm... i kdyby skutečně tato „Eurasie" zachovala přirozené identity jednotlivých zemí a fungovala by na volnějším principu, stále bude konglomerátem nesourodých národů, kultur, tradic a náboženství. To se týká zejména středoasijských republik, kde existuje silný vliv islámu a z něj odvozených zvyklostí. Rovněž pobaltské státy by takovou integraci vzhledem k dějinnému protiruskému antagonismu oprávněně vnímaly jako hrozbu své identitě a suverenitě. V neposlední řadě by i tento eurasijský celek potřeboval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a lze se domnívat, že by zde Kreml prosazoval zájmy Ruska na úkor ostatních států.

Pokud chce Putin skutečně být moderním konzervativcem, měl by pod vládou Kremlu soustředit pouze „Matku Rus".

Putinův projev, v originále dostupný například zde , vzbudil pozornost taktéž v západním světě. Vlivný konzervativní autor a komentátor Pat Buchanan dokonce reagoval napsáním článku „Je Putin jedním z nás?" , kde si klade otázku, zda a do jaké míry ruský prezident vychází z idejí amerických paleokonzervativců. Pata Buchanana by snad z nějakých sympatií ke komunismu nenařkli ani paranoidní či polovzdělání „komentátoři" tuzemského novinářského mainstreamu.  Buchanan, který pracoval jako poradce prezidentů Nixona, Forda a Reagana, byl v devadesátých letech důležitým politikem republikánské strany a představitelem tzv. paleokonzervativního křídla. To kritizovalo - ovšem z pravicových pozic - například i někdejšího prezidenta George Bushe.

Buchananovu úvahu pozitivně glosoval také další americký pravičák Paul Roberts, jenž v minulosti rovněž pracoval pro administrativu Ronalda Reagana. Roberts, patřící k dlouhodobým kritikům Bushe i Obamy si jízlivě všiml podobnosti Obamovy politiky s někdejší doktrínou omezené suverenity, praktikované Sovětským svazem :

 „Je to Washington, nikoliv Moskva nebo Peking, kdo hrozí zemím, že je vybombarduje do doby kamenné, nutí letadla hlav států přistát a podrobuje je prohlídkám, a kdo odmítá ctít udělený politický azyl. Samozřejmě, že Washington o sobě tvrdí, že je „výjimečný" a „nepostradatelný" a tudíž nad zákonem a morálkou, což nepěkně kontrastuje s Putinovým prohlášením, že „my se nevměšujeme do zájmů nikoho a nezkoušíme nikoho učit, jak má žít. Arogance Washingtonu Ameriku zneuctila. Jaké další poškození nám Washington uštědří příště?"

Nevím, jak Putinův text působí na laskavého čtenáře, tudíž mohu hovořit toliko za sebe. Když čtu Putinův projev o identitě, suverenitě, rozmanitosti, tradičních hodnotách a křesťanském odkazu, slyším - paradoxně - tak trochu Ronalda Reagana. A když čtu Obamovy projevy o nutnosti šíření demokracie do všech končin světa, vybízení k nerespektování mezinárodního práva, snaze ztížit Američanům zákonný přístup ke zbraním nebo obhajobu ponižujících prohlídek na letištích, tak v pozadí slyším naopak Leonida Brežněva.

Tuzemský mediální mainstream Putinův projev i s ouvisející reakce víceméně ignoruje. Existence obojího neodpovídá nesmyslné, avšak mediálně protlačované představě Putina jako novodobého Stalina. Putin má mnoho nedostatků, jeho kritika však nemůže být stavěna na hloupých mýtech. „Komentátoři" a „performeři" by si měli uvědomit, že komunisté jsou v Rusku přes dvacet let v opozici a právě Komunistická strana Ruské federace (nikoliv mediálně protežovaná „demokratická opozice") je vlastně největší protiputinovskou silou v současném Rusku.

Ne vždy jde o záměr. Mnohdy hraje roli prachobyčejný šlendrián, neboť v mainstreamových médiích v podstatě přestává být vyvíjen tlak na to, aby žurnalista „svému" oboru rozuměl. Doby Wickham - Steedů nebo Peroutků jsou, Bohužel, již dávno pryč.

Konec konců, stačí se podívat na dva „hlavní analytiky" významných tištěných i internetových médií - bakalář žurnalistiky a gymnazista. U analytika je přitom, kromě jistého způsobu myšlení, naprosto nutný hluboký vhled do příslušné problematiky. I proto je samotná funkce „hlavního analytika" fakticky nesmyslná. Kvalitní analytik rozebírá téma, v němž je vzdělán. I proto máme analytiky finanční, bezpečnostní, politické a jiné. Oba mnou zmiňovaní pánové sice postrádají odbornost, nicméně rádi vám „zanalyzují" úplně vše. Od pádu koruny, přes problematiku Tibetu až po církevní restituce. I toho Putina. Pak se ovšem nedivme... Tím se dotyčným nevysmívám. Pouze konstatuji, že pro poctivou analytickou práci nedisponují odpovídající kvalifikací. Často se pak stává, že mnohem kvalitnější analýzy najdeme na blozích neplacených „hobbymanů".

O Rusku minulém i současném toho nevíme až tak mnoho. Komunisté nám před listopadem 1989 tloukli do hlav sovětskou pohádkologii, dnes jsou nám pro změnu předkládány verze upravované „mezinárodním demokratickým společenstvím."

Abych již laskavého čtenáře neunavoval beztak dlouhým textem, rád bych uvedl konkrétní příklad : Asi před půl rokem jsem při sledování stanice ČT24 zaznamenal reportáž z moskevské demonstrace „demokratické opozice" proti Putinovi. Reportérka ve studiu následně s kamennou tváří prohlásila, že policie zatkla také „demokratického aktivistu Eduarda Limonova." Nejprve jsem asi na pět sekund oněměl a poté propukl v hlasitý smích. Dámy a pánové, onen demokrat Eduard Limonov je spoluzakladatelem a někdejším předsedou „Nacionálně bolševické strany Ruska", která v době své existence propagovala syntézu nacismu a bolševismu. Jako symbol používala rudou vlajku s bílým kruhem, uvnitř kterého byly černě vyvedeny srp a kladivo (evidentní podobnost s vlajkou nacistické Třetí říše).  Strana rovněž propagovala krajně nenávistný antisemitismus, její členové se zdravili hajlováním a pozdravem „Ano, smrt". Inu, rození demokraté...

Sám Limonov svého času vyhrožoval před lotyšskou ambasádou genocidou baltských národů a požadoval pro jejich příslušníky znovuotevření gulagů. Shromážděný dav v černých uniformách a okovaných botách svému vůdci aplaudoval za pokřiku hesla „Naše Migy přiletí do Rigy".

Tiskovým orgánem strany byl časopis „Limonka", který dosáhl určité proslulosti mezi částí ruských skinheadů a fotbalových chuligánů. Ti tvoří dodnes určité procento „opozičních aktivistů", ovšem panuje kolem nich mediální ticho. Limonka čtenářům mimo jiné radila třeba „Jak dát do držky židovi" nebo „Jak jednat s podlidmi". Není divu, že ruské úřady tuto stranu v roce 2007 zakázaly.

Zdá se vám snad takováto formace být demokratickou opozicí a Limonov demokratickým aktivistou?

Pokud naše velká média takto zkresleně informují o „demokratické opozici", kde je záruka, že podobný způsob nepoužívají také v případě Vladimira Putina? Jen tak na závěr...Docela by mě zajímalo, který „analytik" tenkrát zapracoval :-)



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.53

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31