Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

22. 11. 2017
Rubrika: Historie

Příběh rodu Randolpha Cartera - trýznivý otazník americké i světové historie

Autor: Marek Skřipský

01.09.2013 21:01


(veřejná přednáška profesora Marka Billingsleyho, historika, slavisty a plukovníka ve výslužbě, konaná v aule Miskatonické univerzity v Arkhamu, dne 15.7. 1959)

Dámy a pánové,

úvodem mi dovolte poděkovat ctěným představeným Miskatonické univerzity v Arkhamu, kteří mi dnes umožnili stát  před takto početným auditoriem a hovořit na tolik ožehavé, vzrušující a snad i magické téma jako je postava Randolpha Cartera - absolventa metafyziky na této univerzitě. Přestože jsem dlouhá léta učil na vojenské akademii ve West Pointu a od roku 1946 působím na Georgetownské univerzitě, oslovil jsem s nabídkou prezentace tohoto tématu rektora Miskatonické univerzity. Důvodem bylo přirozeně to, že právě Alma Mater Randolpha Cartera si zaslouží, aby vědecký pokus o zpracování jeho neuvěřitelného života poprvé zazněl na její půdě.

Rád bych předeslal, že mnohé z toho, co zde dnes uslyšíte, vám bude připadat neuvěřitelné, bizarní či šokující. Veřte však,prosím, že metoda, kterou jsem postupoval, je přísně vědecká a naprosto seriózní. To mohou potvrdit také příslušní hodnostáři Miskatonické univerzity, kteří se s obsahem mé dnešní přednášky seznámili již dříve.  Vzhledem k naprosto netypickým okolnostem života a údajné smrti Randolpha Cartera rovněž říkám, že mnohé zásadní oblasti Carterovy biografie nabízejí více otázek než odpovědí. Na tyto sporné plochy budu při svém přednášení ctěné auditorium vždy upozorňovat.

Jméno Randolpha Cartera jaksi zůstává přítomno ve zdech této univerzity. O Carterovi si povídají studenti při hrůzostrašných historkách ve ztemnělých pokojích nočního kampusu a jeho postava tak byla obalena nánosem legend, mýtů či polopravd a sám Carter se ze strany některých vypravěčů nevyhnul určité démonizaci. Trestuhodné dlouhotrvající mlčení akademických autorit, které si s Carterovým životním příběhem neví rady, tyto povídačky ještě přiživilo. Carter nebyl - anebo možná stále není - žádným démonem, nýbrž člověkem, který dost možná ví něco, o čem drtivá většina z nás nemá sebemenšího ponětí.

Dívám se dnes po vaší starobylé aule a vidím, že je snad zaplněna do posledního místa. I tento fakt svědčí o tom, že Randolph Carter je hoden důkladného seriózního zkoumání a následného vědeckého dialogu. Nesmíme se bát toho, že náznaky Carterova životaběhu před námi otevírají něco, čemu zatím nejsme schopni plně porozumět, ani to plně přijmout jako neotřesitelný fakt.

Při svém zkoumání jsem podrobně studoval v archivech mnoha institucí napříč Amerikou a zatoulal jsem se také do Velké Británie, Francie,Itálie, Egypta i Alžírska. Velmi nápomocni mi byli rovněž mnozí učenci z této univerzity. Zejména bych zmínil profesora literatury a etnologie Alberta Wilmartha, docenta literatury a filozofie Henryho Armitage a docenta všeobecného lékařství Marinuse Willeta. Prozkoumal jsem taktéž celou řadu soukromých archivů - zejména Carterovy rodiny - a hovořil se spoustou pamětníků a svědků. Přestože mnohdy říkali stěží uvěřitelné věci, tvrdím, že jde o naprosto důvěryhodné a vážené osoby - vzdělance, vojenské i policejní důstojníky, kněží různých církví nebo uznávané představitele farmářské aristokracie.

Dnes před vámi stojím, abych přednesl dráždivě neúplný náčrt života Randolpha Cartera a otevřel debatu nad souvislostmi a otázkami z něj vyplývajícími.

Než se ve výkladu dostanu k samotnému Randolphu Carterovi, dovolte mi ne úplně krátké expozé o jeho rodinné historii. Příběh rodu Carterů se totiž zdá býti něčím, co tvoří zatím nevysvětlené a tajemně nepopsané pozadí Randoplhova osudu. Jestliže někteří filozofové tvrdí, že něčí příběh vlastně začíná dávno před jeho narozením, o Randolphu Carterovi to platí dvojnásob

První zmínka o předcích Randolpha Cartera pochází z alžbětinské Anglie,  doby obrovského všeobecného rozkvětu ostrovní říše. Sir Randolph Carter - Carterův předek stejného jména - je prvním záchytným bodem v rodokmenu celého rodu. Kroniky se o něm nejprve zmiňují jako o studentu lékařství na staroslavné Oxfordské univerzitě. První záznam o něm pochází z roku 1602, kdy mu hrozil trest za praktikování zakázaných nauk. Carter však nakonec odsouzen nebyl, přesto podle nepřímých důkazů ho minimálně až do ukončení studií sledovali zvědové, podléhající vedení univerzity a snad i špehové přímo královští. Carter dostudoval roku 1604, tedy krátce po smrti královny Alžběty I a nástupu Jakuba I. Právě za jeho vlády doznává Carterova kariéra překvapivě strmého vzrůstu.

Přestává sledování a roku 1606 se Randolph Carter překvapivě vrací na univerzitu jako mistr - tedy vážený učitel - a to navzdory nelibosti jejího vedení. Vzhledem k tomu, že předtím působil jako špitální lékař, šlo o nebývalý vzestup. Podle dochovaných záznamů si vysoká univerzitní místa opakovaně stěžovala na to, že Carter praktikuje bezbožné obřady a při svých léčebných pokusech se uchyluje k pohoršujícím praktikám. Informace bližšího charakteru, Bohužel, nejsou známy a konkrétní podobu Carterových metod si nemůžeme ani domýšlet. Veškeré pokusy o Carterovu perzekuci pravidelně zastavují královští úředníci, což jasně vyplývá z archivního materiálu institucionální povahy i dochované korespondence. Něco takového by nebylo možné bez přízně samotného krále Jakuba I. Důvod této blahosklonnosti je nasnadě - historicky prokazatelný zájem podivínského krále Jakuba o magii, který budil odpor i u jeho současníků.

V roce 1618 opouští Randolph Carter Oxford, aby přijal místo u dvora Jakuba I. Oficiálně náleží do králova lékařského konzilia. Jeho nedokončený životopis však naznačuje, že krále zasvěcoval do tajů okultismu, magie a hermeneutiky. Nedokončená biografie Randolpha Cartera, nazvaná „Cesta Stříbrného klíče" je dílem dvorního diplomata a vyzvědače Sira Geofreyho Thackeraye. Ten padl roku 1623 během třicetileté války při plnění špionážního úkolu pro anglickou Korunu.

Prosím, dámy a pánové, abyste si ten Stříbrný klíč z názvu zapamatovali. Tento symbol se nám naléhavě vrátí při hodnocení vlastního života toho Randolpha Cartera, jemuž je věnováno dnešní setkání.

Jisté je, že roku 1621 byl Randolph Carter povýšen do šlechtického stavu a od té doby mohl používat titul Sir. Podle Thackerayových zápisků o sobě Carter mluvil jako o dávném potomkovi anglického křižáka, který se účastnil třetí křížové výpravy pod vedením krále Richarda I Lví srdce. Tento blíže neznámý rytíř se snad účastnil slavného dobytí Akkonu. Později byl zajat Saracény, ale poté se mu podařilo prosekat se ze zajetí na svobodu. Svým věznitelům měl  i podle rodinného vyprávění ukrást přísně střežené svitky magické povahy. Sir Randolph Carter na jejich znalosti údajně založil svůj zájem o magická učení. Toto tvrzení z Thackerayova pera se mi však přes veškerou snahu nepodařilo nikterak ověřit.

Roku 1625 umírá Jakub I na úplavici a jeho smrt znamená radikální zvrat v životě Sira Randolpha. Na trůn nastupuje nový panovník Karel I Stuart. Ten je  znám tolerancí vůči v Anglii přezíraným katolíkům, kterou ovšem zjevně nechoval k okultistům. Už následující rok musí Carter opustit královský dvůr. Na dlouho dobu o něm pak nemáme vůbec žádné zprávy.

Velmi krátká noticka se objevuje roku 1630 a to překvapivě v Itálii. Takzvaná morová kronika zde v prostoru jednoho sporého odstavce zmiňuje anglického lékaře Sira Randolpha Cartera, jenž obětavě pomáhal při likvidaci morové epidemie z let 1629 až 1631. Podle kroniky dosahoval výrazných a nevšedních úspěchů. Carter tedy prokazatelně opustil Anglii, snad z donucení či pod hrozbou trestu. To vede k domněnce, že se Carter mohl pohybovat coby vagantní lékař či felčar po celé Evropě a nabízet své služby. Jde však pouze o mou spekulaci. Jakékoliv informace o prvním prokazatelném předku Randolpha Cartera pak mizí na dlouhých třináct let.

Objevují se opět velmi překvapivě roku 1643 a to na území dnešních Spojených států amerických. Toho roku vytvořily angloprotestantské osady Massachusettská zátoka, Plymouth, Connecticut a New Heaven takzvanou Novoanglickou konfederaci. Postupným štěpením z ní vznikla podoba dnešního státu Massachusetts, jak jistě víte. A hle - mezi podpisy zástupců Massachusettské zátoky figuruje jméno Sira Randolpha Cartera, hlavního lékaře tamější nemocnice. Carter už byl na tehdejší poměry velmi starým mužem a nenašel jsem sebemenší zmínku o tom, jak a kdy se vlastně do nového světa dostal. Jestliže však byl podepsán pod takto důležitým dokumentem, musel mezi komunitou požívat značného respektu. To je samo o sobě zarážející, když si uvědomíme, že právě osadníci z Massachusettské zátoky a později státu Massachusetts patřili k vůbec nábožensky nejvyhraněnějším puritánům, jaké kdy americká historie viděla. Zdejší puritáni netolerovali ani odlišná křesťanská náboženství a stěží by měli pochopení pro Carterovu zálibu v magii. Proto soudím, že Sir Randolph Carter musel své magické činnosti buďto zanechat, anebo ji dovedně skrývat.

Někdy mezi lety 1626 až 1643 se Sir Randolph Carter oženil. Vzhledem k věku jeho syna Edmunda odhaduji, že se tak stalo až v novém světě a že si jako starší muž vzal podstatně mladší ženu. O jeho manželce je, Bohužel, známo toliko to, že existovala a že svého chotě přežila.  Sir Randolph Carter umírá jako vážený člen massachusettské komunity roku 1647. Dožil se  vcelku vysokého věku.

Jeho syn Edmund Carter se zpočátku netěší příliš velkému zájmu letopisců. Víme jen, že se narodil poměrně krátce před smrtí sira Randolpha. Ucelenější záznamy o jeho osobě získáváme teprve později. Edmund nedosáhl formálního vyššího vzdělání, dokázal se však vypracovat jako velmi zdatný obchodník - s čajem, tabákem a rovněž otroky. Byl také velkým cestovatelem, jakož i amatérským archeologem se zálibou v dalekých a exotických krajinách, odkud si postupně vozil všelijaké exponáty do své pozoruhodné sbírky netradičních suvenýrů. Nezapomínejme, že to byl právě Edmund Carter kdo nechal v Arkhamu postavit dnes starobylé sídlo rodu Carterů - nejstarší dochovanou budovu celého Arkhamu, kterou  stále drží v majetku nepřímí příbuzní záhadného Randolpha Cartera, kvůli němuž jsme se zde dnes sešli. Původní podobu sídla známe pouze zprostředkovaně, díky písemným popisům ze dvou kronik. Za dlouhou dobu své existence ten rozsáhlý dům s velkým kusem pozemku a pozoruhodnou sítí sklepení prošel několika proměnami. Stavba původního sídla započala roku 1682 a dokončena byla o dva roky později.

Proto každého badatele jistě překvapí, že sám Edmund Carter netrávil v arkhamském sídle příliš času. Používal ho jako zázemí, kam se vracel ze svých zahraničních cest, anebo ho krátkodobě navštěvoval v dobách, kdy stabilně pobýval v Bostonu, Kingsportu a Salemu. Během let 1683 až 1692 totiž Edmund zakoupil v Kingsportu i Salemu menší dřevěný dům, v Bostonu si pak vydržoval byt. Na těchto místech po zmíněných devět let trvaleji žil, s výjimkou svých dalekých cest a příležitostných návštěv arkhamské rezidence. Nedá se však říci, že by na Arkham zapomněl či snad dokonce zanevřel. Pevně doufám, že každý student i absolvent Miskatonické univerzity ví o štědrých finančních částkách, které Edmund Carter věnoval na její založení. Když vaše univerzita zahájila roku 1690 konečně svůj bohulibý vzdělávací proces, Edmund Carter je zmíněn coby významný donátor hned v jedné z prvních univerzitních písemností. Jeho nahodilá spolupráce s univerzitou pokračovala nadále. Edmund vozil ze svých cest do univerzitních muzejí i archivů cenné exponáty. Za všechny zmíním velmi vzácný výtisk knihy Necronomicon, opečovávaný zdejší univerzitní knihovnou. Carter jej škole věnoval v létě 1689, po ukončení své tříměsíční cesty napříč Severní Afrikou.

V roce 1692 pobýval Edmund Carter ve svém novoanglickém domě v osadě Salem a zde ho zastihly okolnosti spojené s takzvaným „Salemským čarodějnickým případem." Procesy s čarodějnicemi znamenaly pro Edmunda přelomový životní zvrat. Předpokládám, že mám před sebou  vzdělané auditorium, kterému nemusím obšírněji líčit průběh hysterie, která ovládla Salem a vzala životy dvaceti křivě obviněným, včetně místního pastora George Burroughse a zhruba stovku lidí načas uvrhla do žaláře. V ovzduší paranoidního podezřívání byl obviněn rovněž Edmund Carter, který měl podle obžaloby odemykat bránu pekel ďáblovým klíčem.  Carter utekl dodnes neobjasněným způsobem. Když pro něj přišli šerifovi lidé, jeho žena s nimi šla do jednoho z koutů velké zahrady, kde Edmund zrovna pobýval. Patrola našla pouze dopis v němž Edmund Carter odmítl vznesené obvinění. On sám zmizel. Objevil se teprve po čtyřech letech. Pouhý den poté, kdy všichni porotci ze salemského procesu písemně stvrdili, že se dopustili chyb v úsudku. Kde byl Edmund Carter v letech 1692 až 1696? Nikdo neví...není po něm ani stopy a on sám úřadům lapidárně sdělil, že hodně cestoval po světě. To, že se během procesů nemohl přiznat na mučidlech, mělo pro jeho rodinu zásadní význam. Soud mu podle zákona nesměl za takových okolností odejmout majetek, takže jeho žena mohla volně disponovat jeho hmotnými statky a spolu se synem Iranonem a dcerou Beatrice dále obývat rodové sídlo.

Po dlouhé čtyři roky nikdo nikde Edmunda Cartera nespatřil. Domnívám se, že matně vím, kde se tu dobu zdržoval. Vzhledem k naprosté neuvěřitelnosti tuto tezi sdělím ctěnému auditoriu teprve v pozdější části přednášky, v souvislosti se životem samotného Randolpha Cartera, kdy se bude mou zaujímané tvrzení ve světle dalších informací jevit jako přece jen logičtější.

Krátce po svém záhadném znovuobjevení Carter prodal dům v Salemu, protože na tu osadu zanevřel. Vrátil se do rodového sídla v Arkhamu, kde začal proti svým předchozím zvykům náhle trávit více času. Dům v Kingsportu i bostonský byt si ponechal v majetku, už zde ale jezdil nepříliš často, většinou na odpočinek nebo v souvislosti s nějakou výroční událostí. Změnu jeho chování lze snad vysvětlit věkem a touhou po klidu, poté co prodělal čtyřleté dobrodružství.

Podle ústního vyprávění pamětníků a nepřímých zmínek v kronice Carterova rodu jsem ve svém pátrání došel k přesvědčení, že přibližně v tomto čase nechal Edmund Carter zhotovit speciální skříňku a do ní posléze uzamkl jakýsi stříbrný klíč. Znovu jsem nucen upozornit na tento předmět, který naprosto zásadně prostupuje dějinami Carterů a opětovně vás žádám, abyste si jej velmi dobře zapamatovali pro nadcházející výklad. Zde poprvé se s tímto klíčem setkáváme v jeho fyzické podobě. Tuto schránku poté schoval na neznámém místě a o jejím výskytu řekl teprve na smrtelné posteli nejstaršímu potomkovi. V tomto případě Iranonu Carterovi. To se následně stalo v rodině tradicí. Umírající hlava rodu informuje pár dní před smrtí, či snad v den své smrti nejbližšího pokračovatele o úkrytu stříbrného klíče.

Edmund Carter zemřel v arkhamské rezidenci jako pětasedmdesátiletý roku 1720. Ještě za svého života zažil rozdělení rodiny na arkhamskou a bostonskou větev. Jeho dcera Beatrice se provdala za bostonského majitele kamenictví Richarda Talbotta, s nímž žila v Bostonu. Talbott měl hned vedle podniku dům, nicméně bostonský byt si Beatrice nechala. Později ho ale přepsala na synovce Atala Cartera. Ten přijel do Bostonu pracovat jako lodní inženýr.

Považuji za vhodné podotknout, že mužští příslušníci Carterova pokolení měli nějakou dobu velmi pozoruhodná jména - Iranon, Atal, Barzai, Alos...Pak náhle tato relativně krátká tradice končí. Carterovic muži se vrací ke tradičním anglosaským jménům. Na základě jisté myšlenkové konstrukce se domnívám, že tento zlom souvisí se ztrátou stříbrného klíče. K té došlo v překotné atmosféře americké války za nezávislost. Barzai Carter, právník a kapitán probritských loajalistů padl roku 1777 v bitvě u Miskatonického zálivu, po níž se poražení Britové museli z  oblasti stáhnout. Posledním držitelem prapodivného jména byl jeho syn Alos. Jemu už se po válce narodil syn Benjamin. A rovněž dcera Rosemary. Alos se nikdy od otce nedověděl, kde se klíč nachází a na velmi, opravdu velmi, dlouhá léta rodina tento tajemný artefakt ztratila.  Existuje jakási nepochopená souvislost mezi dlouhou ztrátou klíče a křestními jmény mužů Carterovy rodiny, respektive její arkhamské větve.

Sídlo v Arkhamu navíc dočasně zabraly vlastenecké síly, protože na Barzaie a jeho rodinu pohlíželi američtí republikáni kvůli roajalistickému angažmá jako na zrádce.

Válka za nezávislost proti sobě postavila obě větve Carterova rodu. Zatímco arkhamská větev - jak vyplývá z výše zmíněného - bojovala na straně britského impéria, bostonská část se postavila za věc americké republiky. Díky tomu se potomkům Atala Cartera podařilo vcelku rychle získat sídlo zpět do rodinných rukou. Rod opět žil ve dvou liniích - arkhamské a bostonské.

Až do narození Randolpha Cartera se pak Carterova rodina stává pro mé bádání - odpusťte mi ten výraz - nepříliš zajímavou. Jistě, peripetie amerických dějin postavily Cartery tu a tam před vzrušující okamžiky, nicméně ve vztahu k životu nás tolik fascinujícího Randolpha Cartera zde fakticky neexistuje žádná intersantní spojitost. Za zmínku snad stojí, že roku 1866 vzniká třetí větev Carterova rodokmenu - kingsportská. Christoph Carter, prastrýc Randolpha Cartera, po skončení války Severu proti Jihu hledal klid a v kopcích za Kingsportem se nastěhoval do nevyužívaného, částečně chátrajícího domu, který kdysi zakoupil Edmund Carter. Christoph dům opravil a celou stavbu později o něco rozšířil. Další přístavek přibyl po svatbě, za peníze jeho ženy Marthy. Byl to podivínský intelektuál nervozní povahy a jeho rozpoložení nepomohla ani válka, během které utrpěl tři těžká zranění od jižanských protivníků.

Po této části mi proto dovolte přejít k tomu hlavnímu - životu Randolpha Cartera.

Dámy a pánové, pokud jste měli dojem, že jste doposud z mých úst slyšeli mnoho podivností a záhadologických spekulací, ujišťuji vás, že tyto jsou de facto ničím v porovnání s informacemi o životaběhu Randolpha Cartera. Taktéž souvislosti, které za chvíli vyjevím vám mohou připadat šílené. Přesto buďte ujištěni o mých čistých úmyslech a seriózním způsobu historikova bádání.

Nejprve trochu pozitivistické dějepravy...

Randolph Carter se narodil v Bostonu roku 1874. Už jako malé dítě udivoval své okolí předčasnou zralostí, když se naučil ve třech letech číst a o rok později také psát. Chodíval často do otcovy knihovny a s nějakým svazkem v ruce se vypravil do malebného okolí novoanglického rázu. A po dlouhém výletu si někde sedl s knihou, kterou byl schopen pozoruhodně rychle přečíst. Podle rodinných příbuzných u něj tuto vlastnost pozorovali zhruba již od sedmého roku života. Cartera pak někde po hvozdech a kopcích často hledali jeho rodiče, příbuzní i služebnictvo.

Carter se odmala nadchnul pro anglosaský odkaz našich předků. Miloval anglosaskou historii, kulturu, literaturu, zvyky, obyčeje, tradice. Neomezoval se pouze na anglosaskou Ameriku, pátral dál a zajímal se také o mateřské centrum, tedy Anglii. Limitován nezůstal ani křesťanskými kořeny a amatérsky studoval rovněž dějiny pradávných Anglů, Sasů a Jutů, v časech dávno před Alfredem Velikým. V pubertálním věku začal podnikat dlouhé výlety jednak oblastmi Nové Anglie a také amerického Jihu. Opět navštěvoval místa, kde k němu promlouval duch anglosaského dědictví. Tyto výpravy, na něž obvykle chodíval zcela sám, mu navíc pomohly zlepšit zdravotní stav i fyzickou kondici. Randolph se narodil jako neduživé a slabé dítě, nicméně pravidelná dřina při překonávání velkých vzdáleností - kdy byl navíc většinou obtěžkán bagáží, knihami a měřícími přístroji - mu jednoznačně prospěla. Svalové hmoty sice nikdy příliš nenabral, jeho tělo se ovšem stalo odolným, šlachovitým a pružným.

Nyní mi dovolte, abych se trochu podrobněji vrátil do Carterova dětství. V osmi letech  Randolph Carter našel stříbrný klíč, nadlouho ztracený ve víru války za naši nezávislost. Klíč objevil - snad náhodou - v tom starém domě v Kingsportu, když s rodiči přijel oslavit narozeniny prastrýce Christopha.  Barzai Carter - anebo dokonce už sám Edmund Carter, kdo ví - ukryl tedy skříňku s klíčem v téměř nevyužívaném kingsportském domku a nikoliv v arkhamském sídle, jak všichni předpokládali. Nutno ovšem podotknout, že v době opětovného nálezu klíče povědomí o něm z rodiny částečně vymizelo. Otec Randolpha Cartera kupříkladu o příběhu stříbrného klíče nevěděl vůbec nic a s ním zřejmě celá tehdejší bostonská větev. Naopak Christophu Carterovi byla historie záhadného artefaktu známa.

Jen pro vaši informaci, malý Randolph klíč nalezl v podkroví kingsportského domu, přesněji v nepoužívané almaře, kterou tam dala Martha Carterová odnést. Od té doby si Randolph Carter dům v Kingsportu velmi oblíbil a trávil zde často letní prázdniny. Kupodivu měli vzájemně dobrý vztah s Christophem, všeobecně považovaným za divného patrona. Do Kingsportu Randolph Carter dojížděl v zásadě pravidelně a to až do roku 1912, kdy vstoupil do francouzské cizinecké legie.

Pouhý rok poté, co Randolph objevil stříbrný klíč, se s ním udála zvláštní věc. Existují spousty zdokumentovaných svědectví mnoha důvěryhodných lidí, podle kterých získal malý chlapec věštecké schopnosti. Své okolí udivoval mimoděčnými poznámkami, jimž on sám významově nerozuměl a nevěděl, proč je pronáší. Jejich význam mnohdy bezprostředně nechápali ani lidé, kteří je slyšeli. Teprve později si někdy uvědomili, že ten blábolivý hošík předpověděl mnohé události, ať už se měly odehrát za pár měsíců, nebo třeba několik desetiletí. Tento dar, či chcete - li, prokletí mu vydržel i v dospělosti.

Carterův bratranec Ernest Aspinwall mi podrobně vylíčil událost z roku 1897, kdy spolu se třiadvacetiletým Randolphem slavil jeho bakalářský titul. Oba muži seděli v dobré náladě nad sklenkou v jedné klasické novoanglické hospůdce na kraji Kingsportu, přítomen byl rovněž prastrýc Christoph Carter. Po nějaké době vstoupil do lokálu jakýsi místní muž, zrovna se vracející z cest po Evropě. Povznesený Randolph přizval toho muže ke stolu a zapředl s ním hovor o jeho cestách. Návštěvník se rozvyprávěl hlavně o Francii a zmínil, že obzvláště se mu líbilo v malém městě  Belloy-en-Santerre. Veselý Randolph Carter, rozjařený pitím i získaným bakalariátem najednou přestal vtipkovat. Zbledl, začal se třást, zaplatil a chtěl odejít. Oslava tím zničehonic skončila. Opětovně zdůrazňuji, že toto se událo v létě 1897. Za devatenáct let, tedy roku 1916, byl nadporučík francouzské cizinecké legie Randolph Carter těžce zraněn německou kulometnou palbou během velké bitvy na Sommě. Jeho četa se s Němci střetla v tvrdém boji na pozici u malebného města Bellyoy-en- Santerre.

Mimochodem...o prvoválečném působení Randolpha Cartera - jakož i jeho službě v legii- se budu obšírněji zmiňovat později.

Buď jak buď, podle svědectví ctihodných osob Randolph Carter s různou mírou předstihu předpověděl búrskou válku, let bratří Wrightů, zkázu Titaniku i vypuknutí první světové války. To bylo roku 1912, kdy rodičům řekl, že svět zachvátí sarajevský oheň. Týden na to nabídl služby cizinecké legii. Vzhledem k časovým souvislostem se domnívám, že Randolphovy prorocké schopnosti souvisí s tím, když v devíti letech našel onen stále se nám vracející stříbrný klíč.

Ale nepředbíhejme...Až do sedmnácti let Randolpha vzdělávali soukromí učitelé , kteří mu zajistili základní a střední vzdělání, do veřejných škol až do své dospělosti nechodil. Učitelé nad ním vyjadřovali velkou spokojenost. Jejich svěřenec se učil výborně, hodně četl, jevil zájem o  literaturu, etnografii, astronomii, historii a filozofii. Rodina i učitelé ho považovali za mimořádný intelektuální zjev a předpovídali mu oslnivou vědeckou kariéru.

V devatenácti letech byl Randolph Carter přijat ke studiu metafyziky na Miskatonickou univerzitu v Arkhamu. Studium bez problémů zvládal a proto všechny z jeho okolí překvapilo, když se v necelých třiadvaceti spokojil s bakalářským titulem a ve studiích dále nepokračoval.

Krátce po promoci si Carter v Bostonu otevřel menší starožitnictví. Živnost ho vcelku slušně živila, ovšem boháč se z něj nikdy nestal.  Na své četné výpravy po Americe i mimo ni  musel Randolph Carter sem tam použít i peníze ze svého slušného dědictví, nastřádaného rodiči. Nouzi nicméně neměl.  Jeho přátelé si povšimli jak zvláštně upravoval svůj bostonský dům. Každá místnost jako by byla věnována určitému stylu nebo tématu.  Jedna byla zařízena v klasickém novoanglickém duchu, další připomínala prerafaelitskou obrazárnu, ve třetí se host přenesl do Arábie, ve čtvrté do Indie...a tak dále.

V roce 1901 bylo Carterovi sedmadvacet let. Tehdy poprvé na delší dobu zmizel. Nedával vědět rodině, přátelům, jeho zákazníci marně přešlapovali před zavřeným starožitnictvím a ani v údolích Nové Anglie či staré jižanské Dixie nebylo náhle po snadno zapamatovatelném hloubavém poutníkovi ani stopy. Po čtvrt roce společenské i pracovní neviditelnosti ho tedy navštívila skupinka přátel. Randolph Carter je přijal rozespalý a poměrně rozmrzele je po krátkém rozhovoru  vyprovodil se slovy, že je v pořádku a není třeba mít o něj strach. A na půl roku se nad ním zase zavřela voda. Po těch šesti měsících se opakovala návštěva znepokojených přátel, kteří opět narazili na ospalého Cartera a jeho ledabylé uklidňování.

Takovou podivuhodnou nečinnost přirozeně odnášela jeho živnost a Carter sám se v září 1902 rozhodl starožitnictví prodat. Od kupce dostal lukrativní nabídku, takže prodejem alespoň dočasně přifoukl svůj pomalu ale jistě se tenčící finanční polštář. Na druhou stranu přišel o zavedenou živnost a stálý zdroj příjmů. Nezdá se však, že by ho to jakkoliv trápilo nebo tížilo. Randolph Carter tou dobou stále téměř nevycházel z domu. Jistou výjimku představovaly jeho schůzky s nakladatelem z Arkham House Publishers. Záhadný muž totiž v pozoruhodně krátkém sledu vydal dva fantasticko meditativní romány. Nejprve roku 1903 novelu „Putování Swamiho Chatapundry" a hned v lednu 1904 následoval další literární počin „Tajemství stříbrného klíče" Obě Carterova literární díla, plná barvité imaginace a květnatého jazyka se nesetkala s úspěchem. Literární veřejnost knihy kritizovala jako nezrale sentimentální a chorobně zasněné. Kulturní rubrika listu Arkham Gazzette neskrývala zklamání. Dovolte mi, prosím, citaci : „Kniha jako Putování Swamiho Chatapundry by se možná dobře prodávala v dřevních dobách pionýrského romantismu, nicméně i tehdy by ji znalci a čtenáři dobrého vkusu označili za přespříliš kýčovitou. A to včetně samotných romantiků."

Pro naši přednášku je důležité zastavit se krátce nad obsahem obou Carterových prací.  V „Putování Swamiho Chatapundry" se stejnojmenný hrdina vydává do jakési snové říše, aby našel zářící město, které zná ze svých snů. Carter vytvořil snové říši pozoruhodně přesný řád, ať už po stránce zeměpisné či místopisné, anebo z pohledů božstev, národů a ras, které říši obývají. Hrdinové ji navíc mohou částečně ovlivňovat a korigovat svou schopností snít. Kupříkladu jeden z hrdinů - král Kuranes - si ke svému království ještě vysní a zhmotní osadu, která mu připomíná novoanglickou vesnici, kde se v reálném světě narodil. V novele se objevují postavy s bizarními jmény Randolphových předků - Atal, Barzai, Alos..."

„Tajemství stříbrného klíče" zase popisuje příběh rodiny, která si z generace na generaci  předává magický klíč, jímž otevírá brány jiných dimenzí. Každého z vás tedy jistě zarazí určitá podobnost s Carterovým rodem. Některé postavy nesou zřetelné autobiografické rysy  Sira Randolpha Cartera, Edmunda Cartera a Christopha Cartera.

Knihy se neprodávaly dobře. V obou případech nakladatelství arkham House Publishers jen tak tak pokrylo náklady. Prvním románem si Carter vydělal toliko na jednu večeři v luxusní restauraci, druhá kniha mu dokonce vynesla  akorát na kávu s malým koňakem v přístavní kavárně. Oba romány vyšly pouze jednou a ve vcelku zanedbatelném nákladu.  Nemůžeme se tudíž divit, že Randolph Carter na dlouhá léta literární činnosti zcela zanechal a další dvě práce napsal až ve zralém věku, v poválečné době.

V této souvislosti musím zmínit jednu - a zdaleka ne jedinou - zvláštní příhodu. Při svém bádání ohledně Carterových osudů jsem víceména náhodou narazil na talentovaného malíře Jasona Thompsona. Tento mladý student umění si zároveň otevřel malý ateliér, kde tvoří  a nutno říci, že jeho obrazy mu slouží  coby více než slušný přivýdělek ke studiu. Ve svém ateliéru nabízí rovněž uměleckou mapu nazvanou „Snový svět"

Dámy a pánové, tento teprve dvacetiletý mladík, který nikdy nečetl žádný z Carterových zapomenutých románů na této mapě - prokazatelně vytvořené před necelými dvěma lety, tedy roku 1957- velmi působivou grafikou naprosto přesně a detailně zachytil snovou říši z Carterovy knihy „Putování Swamiho Chatapundry" Na můj dotaz odpověděl, že žádného Randolpha Cartera nezná a mapu namaloval na základě svých velmi živých snů. V těch snech se údajně sám po těchto oblastech pohybuje a častým společníkem je mu jistý Swami Chatapundra.

Kdekdo z vás může jistě namítnout, že dotyčný knihu zkrátka četl a zatajil mi to, aby se udělal zajímavým. Samozřejmě, ani to nemůžeme stoprocentně vyloučit, avšak jaká je pravděpodobnost, že by se dvacetiletý mladý muž z Chicaga dostal k dnes naprosto zapomenuté knize, která vyšla toliko jednou, v nákladu pouhých tisíc výtisků a nadto roku 1903? Mizivá... Pan Thompson byl mými slovy o existenci knihy upřímně překvapen a projevil zájem do ní nahlédnout. Musel jsem ho tudíž odkázat na Archiv novoanglického písemnictví v Arkhamu, jediné místo, kde je pro širší veřejnost možné půjčit si „Putování Swamiho Chatapundry" a to pouze v prezenčí formě.

Někdy ve třiceti letech doznalo Carterovo chování prudké proměny. Aniž by kdokoliv věděl, co je důvodem, začal se Randolph chovat úplně opačně než u něj bylo zvykem od jeho dlouhého zmizení, či chcete-li, stažení se do ústraní. Carter objížděl své přátelé a na častých návštěvách jevil se náhle být společenským člověkem. Znovu se dal na cestování. Jeho první cesty  vedly ke známým místům v Nové Anglii a Dixie, posléze vyrážel do exotických krajin Afriky a Asie.  Navštívil rovněž severní Anglii a Londýn. Zdálo se tak, že se mu vrátila jeho zvídavost a touha po objevování, kterou u něj pozorovali od mala.

Randolph Carter nicméně tou dobou neměl práci nebo živnost, takže jeho cestování a aktivní životní styl znatelně pouštěl žilou jeho úsporám i dědictví. Zásoba peněz na bankovním kontě se pomalu ale jistě ztenčovala a Carter se poprvé v životě musel začít uskrovňovat. Mezi léty 1908 až 1910 vystřídal řadu nejistých zaměstnání, v nichž z různých příčin nikdy nevydržel dlouho.  Pracoval tehdy jako domácí učitel, korektor v Arkham Gazette, smuteční řečník, hlídač majáku a dokonce i jako pomocník ve starožitnictví, které mu dříve patřilo.

Později přece jen našel něco stabilnějšího. Od ledna 1911 nastoupil coby knihovník filozofické knihovny Miskatonické univerzity v Arkhamu. Aby nemusel dojíždět až z Bostonu, univerzita mu přímo v objektu knihovny přidělila správcovský kumbál. Ten nemohl ani zdaleka skýtat zlomek komfortu, jenž Carterovi poskytoval jeho prostorný bostonský dům, Randolph si však ani slovem nestěžoval. V práci se zdál být spokojený. Mohl číst četné univerzitní svazky a na prázdniny se vracel do Bostonu.

Poklidný běh jeho života narušilo léto 1912. Přesně na den dva roky předtím než výstřely velkosrbského studenta zkosily v Sarajevu rakousko-uherského následníka trůnu a přivedly svět do víru první světové války, měl Carter již zmíněné prorocké vidění.  „Svět zasáhne sarajevský oheň" sdělil rodičům, u nichž zrovna seděl na návštěvě.  „Lev Albionu spolu s kohoutem Galů, pustí se do černého orla a jeho černé družky. Nakonec i další zvířenu světa požár vyplaší. Též americký orel přiletí ve třetím roce požáru a postaví se po bok svého praotce. Z té čtyřleté výhně vzejde vytaven nový svět." Takto zaznamenal Randolphovu věštbu slovo od slova jeho bratranec Ernest Aspinwall, který se té večeře v domě Carterových rodičů taktéž účastnil.  Pan Aspinwall je ctihodným občanem a než šel do penze, býval prominentním právníkem, jehož praxi vyhledávala lukrativní klientela.

Jak jsem zmínil, krátce nato už Randolph Carter nosil uniformu Francouzské cizinecké legie, v jejíchž službách očekával onen válečný požár. Stihl to tak tak. Bylo mu osmatřicet a jak víme, legie nepřijímá zájemce po čtyřicátém roku života. V souvislosti s Carterovým vstupem do etranžéru se vynořuje několik neodbytných otázek.

Jak je možné, že vstoupil do Francouzské cizinecké legie ? Věděl přece, že válka vypukne roku 1914. Věděl také, kdy do ní vstoupí naše vlast. Pokud se  chtěl války mocí mermo účastnit a nehodlal čekat tři roky na americkou intervenci, proč tedy on - jakožto milovník všeho anglosaského a hrdý potomek dávných Anglů - prostě nepočkal na vypuknutí konfliktu a nenabídl služby britské armádě? Takové případy amerických dobrovolníků jsou přece známy. Mnozí z nich se hlásili do služby v Kanadě, která coby země Commonwealthu vyztužovala britskou armádu v Evropě i jinde svými jednotkami.  Navíc britské síly byly na válku připraveny daleko lépe než Francouzi. Moderní maskovací uniformy, první tanky, kulomety Vickers, spolehlivé velkokapacitní Enfieldky...Tohle všechno musel proroctvím nadaný Randolph Carter vědět.  Proč tedy vstoupil do služeb země, k níž ho nic nepoutalo a která nevstupovala na bojiště s takovým zajištěním jako anglosaský spojenec? A proč se hnal Randolph Carter do uniformy už roku 1912? Myslím, že znám odpovědi...

Předně se musíme podívat, kde Carter v legii přesně sloužil. Po základním výcviku byl přidělen do Sidi Bell Abbés v Alžírsku, kde doposud sídlí velitelství cizinecké legie. Vzhledem k dobrým výsledkům z přijímače, jeho vzdělání a plynné francouzštině ho nadřízení záhy zařadili do školy pro poddůstojníky a aspiranty.  Carter se stal velitelem strážního družstva a později čety, která vyjížděla patrolovat do dalekého okolí.  V alžírské poušti měli její vojáci hledat stopy po beduínských kolonách, které by se snad chystaly dělat legionářům potíže. 

Ze záznamu z archivu Francouzské cizinecké legie jasně vyplývá, že Randolph Carter si Alžírsko a konkrétně Sidi Bell Abbés vybral jako svůj garnison dobrovolně už po základním výcviku.  Co jej táhlo právě tam ? Odpověď jsem našel v jednom z mnoha Carterových deníků, které si Randolph vedl o svých cestách. Deníky zahrnují období let 1898 až 1901 a poté 1904 až 1910.  Jsou psány horečnatě, chvatně a snovou mluvou, nicméně i tak poskytují solidní informační zdroj pro historikovo bádání.

V roce 1906 Randolph Carter v rámci svých cest navštívil Alžírsko, kde zvláštní pozornost věnoval osamělým koutům pouště. Svou destinaci si nevybral náhodou. Rozhodl se pro ni základě studia oficiálních učebnic, jakož i velmi prazvláštních starých textů a také po četných rozhovorech s vědci, cestovateli a okultisty. Carter totiž věřil, že dokázal v oblasti alžírské pouště lokalizovat pozůstatky jakéhosi místa, které kdosi uměle vybudoval ještě před tím, než vznikla lidská rasa.  Randolph proto vyrazil do Alžírska, ubytoval se - teď pozor - v Sidi Bell Abbés a odtud vyrážel bádat, vybaven mapami a arecheologickým náčiním. Podle deníku toto místo skutečně našel a jeho podzemní pozůstatky prozkoumal. Carter toto místo nazval Bezejmenným městem, protože jeho ráz naprosto odporoval  našemu chápání slova město a navíc prý neexistovala žádná souvztažnost s naším světem, podle které by mohl nějaký název odvodit. Dovolte mi, prosím, citaci z deníku Randolpha Cartera : „Hluboko v arabské poušti leží bezejmenné město, drolící se, němé, nízké zdi téměř zakryté písky nepočítaných věků. Muselo být takové již před tím, než byly položeny první kameny Memfidy a než byly vypáleny cihly Babylonu. Neexistuje pověst tak stará, aby mu dala jméno, nebo aby mohla připomínat, že bylo někdy živé...Já samojediný jsem je spatřil a proto žádná jiná tvář není tak zohavena strachem."

Následuje velmi barvitý popis všeho, co na tomto místě, které by snad mohlo připomínat město, Randolph Carter podrobil svému zkoumání.  Zaujala mne zejména pasáž, kde Carter tvrdí, že našel mumifikovaná těla zvláštní inteligentní rasy, která město obývala a patrně i vytvořila. Opět citace z deníku : „Zprostředkovat i nejvlažnější představu těch obludností je zhola nemožné. Byli to plazi, tvarem těla připomínali snad krokodýly, snad tuleně, ale ještě častěji nepřipomínali nic, s čím by si přírodovědci či paleontologové dokázali poradit. Velikostí se blížili malému člověku a na předních nohách měly ty bytosti jemné, zřetelně členěné tlapky, pozoruhodně podobné lidským rukám a prstům. Ale nejpodivnější byly jejich hlavy, které svým tvarem odporovaly všem biologickým zákonitostem... Ti plazovití tvorové museli být arci důležití, neboť zaujímali přední místo na všech podivných malbách na stropě i po stěnách."

Šokující, což ? Nicméně já vás varoval, dámy a pánové...

A nyní mi tedy dovolte zakončit kruh a vyjasnit motivaci Carterova vstupu do cizinecké legie. Účast v první světové válce hrála při Carterově rozhodnutí sekundární roli. Ano, Carter se jí určitě zúčastnit chtěl, jakožto romantik toužící po velkém dobrodružství. Ale tohle prioritu nehrálo.  Prohlašuji, že prvořadým a hlavním úmyslem Randolpha Cartera při jeho službě v etranžéru bylo vrátit se do alžírské pouště a podrobně zkoumat ono bezejmenné město. K tomu využíval nejen veškerého volného času, ale pokud to šlo, tak i doby služby. Jeho dlouhé patroly mimo základnu takové kroky příležitostně umožňovaly. Nesmíme opomíjet to, že Carter tou dobou neměl dostatek financí na dlouhodobý pobyt v Alžírsku. Tím, že vstoupil do legie měl na své bádání relativní klid, nacházel se v dané oblasti a ubytování, stravu i ošacení za něj hradil etranžér.

Mou teorii potvrzuje rovněž záznam z archivního fondu Carterova pluku, kde stojí, že dne pětadvacátého dubna 1913 byl kadet Randolph Carter potrestán přísnou důtkou před nastoupenou jednotkou a odnětím měsíčního žoldu. Důvodem bylo neplnění služebních povinností, kdy kadet Carter odvedl své družstvo příliš daleko od určené trasy a zanechal jej lelkování, zatímco se věnoval osobním zálibám archeologické povahy.

Randolph Carter bezejmenné město nikdy přesněji nelokalizoval. Bůh ví proč...Nicméně podle mnou nasbíraného materiálu by nemělo být příliš těžké ono místo najít a podrobit odpvídajícímu a profesionálnímu archeologickému výzkumu. Je to výzva pro archeologickou obec, jejímž zástupcům milerád poskytnu všechna vodítka k nalezení této záhadné lokality.

Po vypuknutí velké války v létě 1914 se Carterův pluk přesunul na západní frontu, kde v bojích s lépe připravenými Němci zpočátku utrpěl citelné ztráty.  Randolpha Cartera velká válka zastihla coby poručíka a velitele čety. Carter projevoval v bojích značnou míru odvahy a iniciativy, proto byl několikrát vyznamenán a koncem roku 1915 povýšen do hodnosti nadporučíka.

V letních a podzimních měsících roku 1916 se Randolph Carter účastnil velké bitvy na Sommě, která v polovině listopadu skončila důležitým vítězstvím britských a francouzských vojsk.  Padlo při ní asi milion lidí. Carterova četa byla dislokována v malém městečku Bellyoy-en- Santerre, přičemž údolím na konci městečka procházela frontová linie. Po dlouhých týdnech a týdnech opotřebovávacích bojů dal nadporučík Randolph Carter svým mužům rozkaz k dobytí německé kóty a četa pod jeho vedením překvapivě udeřila proti nedaleké nepřátelské pozici. Po dvoudenních ostrých střetech se Carterovým legionářům skutečně podařilo v poslední zářijový den německý opěrný bod dobýt a vztyčit na něm francouzskou trikoloru. Četa ovšem ztratila přes šedesát procent výchozího stavu a sám Carter balancoval na hraně života a smrti po zásazích z německého kulometu. Pro ty jejichž pozornost již mírně opadá připomínám Carterovu podivuhodnou reakci z roku 1897, kdy v novoanglické hospůdce zaslechl zmínku o Belloy - en - Santerre.

Více než týden bojoval Randolph Carter ve vojenské nemocnici o holé přežítí. Jeho stav se nakonec stabilizoval a po delším léčení ho koncem srpna 1917 přesunuli zpět na frontu. Tam se však po několika měsících ukázalo, že trpí posttraumatickým stresovým syndromem a tak Carter putoval do týlu, kde sloužil ve školícím středisku nováčků a zároveň ambulantně léčil své trauma.

Velkou válku ukončil Randolph Carter v hodnosti kapitána Francouzské cizinecké legie. Ihned po německé kapitulaci se Carter z legie vyvázal a vrátil se domů do Bostonu. Ekonomicky mu paradoxně jeho válečná léta a samozřejmě i předválečná léta v etranžéru velmi pomohla. Cizinecká legie se dokáže postarat a nezapomíná. Carte se tak vracel se slušnou částkou peněz, jež mu nějakou dobu umožňovala bezpracně žít, cestovat a věnovat se svým zálibám.

Carterovo jméno vzbudilo pozornost tisku na podzim 1919, kdy se objevilo v souvislosti se záhadným zmizením arabisty , egyptologa a také okultisty Harleyho Warrena. Carter a Warren se znali už před velkou válkou a vzhledem k Warrenově oblasti zájmu se dá předpokládat, že s ním Carter konzultoval své poznatky ohledně zmiňovaného bezejmenného města  v alžírské poušti. Carter a Warren vyrazili jednoho listopadového večera, vybaveni rýči, svítilnami a polním telefonem s cívkou do oblasti slatin nedaleko Gainsville. Harleyho už od té doby nikdo nespatřil, Cartera našel strážník v hlubokém bezvědomí, z něhož se probral až v nemocnici. Carter státním policistům vypověděl, že ve slatinách se nacházela dávnověká nekropole, kde chtěl Warren provést jakýsi výzkum přelomového významu. Podrobněji se však nezmínil. Oba muži kopali do země a pak narazili na poklop hrobky, který vypáčili. Warren vlezl dovnitř a Carterovi přikázal zůstat navrchu. Spojení udržovali polním telefonem opatřeným dlouhou kabelovou cívkou. Po chvilce zkoumání Harley poděšeně telefonoval, aby Randolph zavřel poklop a okamžitě utekl. Pak se po nervy drásajícím výkřiku údajně odmlčel. Carter ho stále volal přes telefon. Když ve své snaze neustával, z druhé strany sluchátka mu prý jakýsi nelidsky modulovaný hlas suše oznámil - cituji z policejního protokolu - „Warren je mrtev, ty pošetilče."  Carter měl z posledních sil přiklopit desku hrobky a poté omdlít.

Policisté oblast podrobně prozkoumali, přičemž nenašli nic, co by nasvědčovalo výskytu jakéhokoliv pohřebiště.  Carter byl proto obviněn z vraždy Harleyho Warrena, nicméně k obžalobě a tím pádem ani soudu nakonec nedošlo. Policie obvinění stáhla pro nedostatek důkazů a podivuhodná výpověď Randolpha Cartera byla připsána posttraumatickému syndromu z války.  Harleyho Warrena prohlásily úřady za nezvěstného a později mrtvého.

Randolph Carter žil ve dvacátých letech svým obvyklým stylem života. Do práce už nechodil a skromně žil z naspořených peněz i skrovných zbytků rodinného dědictví. Carterovu ekonomickou situaci zlepšilo rovněž vydání jeho dalších dvou knih. Ty sice nebyly Bůh ví jakými bestsellery, nicménně prodávaly se vcelku slušně a obě se dočkaly druhého vydání v solidním nákladu. Za honorář z knih si Randolph tentokrát pořídil automobil. Je zajímavé, že v těchto kratších novelách se Randolph Carter fakticky vysmívá svému předchozímu romanticko snivému stylu. To se týká jak práce „Probuzený snílek" vydané roku 1923, tak i knihy „Swami večeří v New Yorku", která vyšla o dva roky později.  Zatímco první dílo je veselou taškařicí o nepraktickém a zasněném mladíkovi, jenž se dostává do prekérních situací, druhá fakticky paroduje Carterovu prvotinu „Putování Swamiho Chatapundry" Místo snové říše putuje vyšinutý fantasta Swami Simpleton New Yorkem a zcela banální situace vyhodnocuje jako velká dobrodružství.

Roku 1926, tedy dva roky před záhadným zmizením Randolpha Cartera se beze stopy vytratil další z Carterových přátel - extravagantní a kontroverzní malíř Richard Pickman. Některým z vás toto jméno jistě něco říká. Pickman maloval v duchu magického realismu a zjevně ho fascinovaly postavy ghůlú - věnoval jim vzásadě veškerou svou uměleckou energii. Jeho „ghůlí cyklus" zobrazoval tato bájná stvoření v realitě soudobého Bostonu - ghůlové se procházejí v podzemce, ghůlové hodují na hřbitově, ghůlové vychovávají lidské dítě, mládě ghůlů sedí u stolu s puritánskou rodinou a tak podobně. Obrazy jako „Hostina ghůlů", „Výchova" nebo „Příhoda z metra" zcela jistě nejsou valné části z vás neznámé.

Pickman měl své oddané stoupence i odpůrce, nejspíš nebyl úplně normální a jednoho dne se zkrátka vypařil. S jistou reminiscencí na Harleyho případ policisté vyslechli rovněž Randolpha Cartera, avšak nijak ho nepopotahovali. Buď jak buď, Pickmanovo zmizení zůstává neobjasněno.

Dámy a pánové, pamatujete ještě na má slova o mladém studentovi umění Jasonu Thompsonovi, autorovi oné mysteriózní umělecké mapy s názvem „Snová země?" Tak ten tvrdí, že v jeho snech žije Robert Pickman coby král ghůlú a je přítelem Swamiho Chatapundry. To jen tak na okraj...

Jak jsem již naznačil, Randolph Carter zmizel roku 1928. Stalo se tak jednoho teplého srpnového dne a po usilovném bádání se mi podařilo poměrně slušně zrekapitulovat okamžiky před samotným zmizením. Podle dlouholetého Carterova sluhy Iana Parkse přišel jeho zaměstnavatel ke snídani velmi dobře naladěn. Z kapsy vytáhl stříbrný klíč, který našel již podruhé. Parks tvrdí, že když bylo Carterovi něco přes třicet, tak stříbrný klíč ztratil. Teď ho měl znovu ve své moci. Toho dne se bohatě nasnídal a Parksovi oznámil, že si udělá celodenní autovýlet do Arkhamu. Chtěl navštívit rodinné sídlo Carterů, které dal před dávnými časy postavit jeho předek Edmund a které tehdy už pátým rokem nebylo obýváno. Teprve roku 1930 ho zakoupil a poněkolikáté zrenovoval Randolphův bratranec Ernest Aspinwall.

Prokazatelně víme, že Randolph Carter tehdy Arkham skutečně navštívil. Poobědval na terase univerzitní hospůdky Miskatonické univerzity a po chvilce odpočinku pokračoval dále. Podle svědků působil uvolněně. Po obědě ještě nějakou dobu vysedával nad kávou a rozhlížel se po krajině.

Carterovu fordku našli státní policisté odstavenou poblíž Jilmové hory, nedaleko arkhamského sídla Carterů. Je zvláštní, že se Randolph rozhodl pokračovat pěšky, protože k domu vede přímá příjezdová cesta a benzínu v nádrži měl dostatek. Detektivové z bostonské kriminálky zjistili, že opuštěné sídlo skutečně kdosi procházel, pravděpodobně Carter, avšak stoprocentní jistota ohledně totožnosti nepanovala. Jediný zajištěný předmět z arkhamského sídla představoval bílý kapesník, nejspíš Carterův, jistě to ovšem opět říci nemůžeme.

V odstaveném autě policie objevila prázdnou dřevěnou krabičku, opatřenou mnoha prazvláštními rytinami. Ze svědectví sluhy Iana Parkse nade vší pochybnost vyplynulo, že se jedná o schránku, do které Carter schovával onen fascinující stříbrný klíč. Ten ve skříňce nebyl, takže si ho Randolph Carter vzal s sebou.

Ať se věci mají jakkoliv, od osmnáctého srpna 1928 Cartera žádný Američan neviděl. Kromě mě a poručíka Teda Krieghera, jenž ovšem padl koncem prosince 1944 v Ardenách...Ale to bych předbíhal. Roku 1932 byl Randolph Carter prohlášen za mrtvého a jeho majetek o rok později rozdělen mezi příbuzné.

Dámy a pánové, nevím zda je Randolph Carter stále naživu, rozhodně však vím, že nezemřel ani roku 1928, ani o pět let později.  Dovolte mi proto, abych vás seznámil s mou osobní zkušeností ze druhé světové války, která odstartovala můj poválečný profesní zájem o osobu Randolpha Cartera

Začátkem listopadu 1942 jsem se v hodnosti podplukovníka americké armády, coby velitel průzkumného praporu, účastnil operace Torch.  Mladším ročníkům bych zřejmě měl vysvětlit, že se jednalo o vylodění v Maroku a Alžírsku, kterému nevelel nikdo jiný než slavný generál George Smith Patton. Střetávali jsme se s kolaborantskými francouzskými jednotkami, poslušnými zrádné vlády ve Vichy a po novém roce i s Němci.

Operace se rozvíjela slibně, vichystické jednotky nám nebyly schopny efektivně čelit a na naší straně krom Britů a jednotek Commonwealthu, stály rovněž vlastenecké síly Svobodné Francie pod vedením generála De Gaulla.

Můj průzkumný prapor se dostal hodně dopředu a já se měl v oáze za alžírským Oranem sejít s emisarem gaullistických bojovníků, operujících v týlu nepřítele. Na místo jsem se vypravil pouze v doprovodu svého pobočníka, poručíka Teda Kreighera.  Francouzský patriot se taktéž dostavil toliko s pobočníkem. Ten se představil jako Randolph Carter a velmi si rozuměl zejména Kreigherem, poté co zjistil, že poručík pochází - stejně jako on - z Nové Anglie. Když jsem později viděl Carterovy podobizny a fotografie, musím jednoznačně potvrdit, že tenkrát v Alžírsku nepochybně šlo o Randolpha Cartera. Zajímavou informací pro ctěné auditorium jistě bude sdělení, že ačkoliv tehdy Carterovi bylo osmašedesát let, fyzicky vypadal stejně jako v době zmizení. Ano vážení, v listopadu 1942 byl po fyzické i duševní stránce stále čtyřiapadesátiletým mužem.

Tenkrát v Alžírsku jsem se musel plně soustředit na svěřené úkoly, jméno Randolpha Cartera mi tehdy navíc nebylo známo. Přesto mě ten muž pochopitelně zaujal a pár krátkých chvil jsme strávili rovněž v osobním rozhovoru. Řekl mi pouze, že je z Bostonu, v severní Africe provádí archeologické výzkumy a poté co Amerika vstoupila do války, postavil se na stranu jejích spojenců v oblasti, tedy Svobodných Francouzů. Archeologické výzkumy...Zdá se, že Randolph Carter opět bádal v tom tajemném bezejmenném městě.

O Carterovi příliš nevěděl ani ten francouzský emisar. Se smíchem tvrdil, že Carter je jako duch. Občas se prý objeví a pak zase na nějaký čas zmizí. Nebyl pravidelným bojovníkem gaullistických oddílů, působil u nich spíše jako... externista.

Po té noční příhodě už jsem Cartera nespatřil.  Stihl mi ale ještě prozradit, že to byl právě on, kdo za účelem zvýšení bojové morálky amerických vojsk založil takřečený Kilroyův mýtus. Opět mi s ohledem na mladší posluchače dovolte, abych celou věc přiblížil.

Od prvních okamžiků po našem vylodění se americké i britské průzkumné hlídky setkávaly s pozoruhodným jevem. V místech drobných či středních sabotáží jako zničené koleje, zlikvidovaný náklaďák nepřítele, či poničený objekt okupační správy, se objevovala na zdech i jinde zvláštní malůvka s textem. Šlo o jednoduchou črtu legračního panáčka zírajícího přes zeď , doprovázenou nápisem Kilroy byl zde. Mezi vojáky si ihned získala značné obliby a později provázela anglosaské oddíly fakticky na všech bojištích. To už byla zprofanovaná a často ji kreslili sami vojáci nebo jejich zpravodajský předvoj, aby je povzbudil.

Úplně poprvé jsme však na Kilroye narazili právě v Alžírsku a nedovedli jsme je zařadit. Zpočátku byly připisovány výsadkům Svobodných Francouzů, ale pak zpravodajci zjistili, že malůvky se objevily rovněž v oblastech, kde gaullisté neoperovali. „Je to můj skromný příspěvek k vašemu snažení" pověděl mi té noci Carter.

Dámy a pánové, co se to dělo s Randolphem Carterem a jeho některými předky? A kde vlastně Randolph Carter byl anebo snad možná ještě je po svém zmizení? To, co vám řeknu zní naprosto šíleně, nicméně nasbíraný materiál a zjištěné poznatky mne nevedou k žádnému jinému vysvětlení - Randolph Carter se pravidelně přesunoval do jakéhosi ...paraleního prostoru mimo náš prostor a čas...jakési snové říše, do které se dá vstupovat prostřednictvím onoho stříbrného klíče.  A je to zároveň také ten stříbrný klíč, který umožňuje opětovný návrat do našeho světa. Jedná se o ten samý klíč, který Sir Randolph Carter nějakým způsobem získal a poté předal svému synu Edmundovi. Ten klíč, který se pak dědil z otce na nejstaršího syna, než se na čas ztratil ve víru války za nezávislost a který pak devítiletý Randolph Carter nalezl v Kingsportu. A tento stříbrný klíč nějakým způsobem souvisel s prorockými schopnostmi Randolpha Cartera. Víme přece, že je získal asi rok poté, co klíč objevil.

Připomínám, že Edmund Carter byl během čarodějnických procesů v Salemu obviněn z toho, že odemykal pekelným klíčem ďáblovu bránu. Jeho potomci Iranon, Atal, Barzai a Alos nesli jména knižních hrdinů, která ve své knize „Putování Swamiho Chatapundry" zmiňuje o více než sto let později Randolph Carter.  Edmund Carter zmizel na čtyři roky, než pominulo nebezpečí salemských procesů. Zmizel do té snové říše, jež se nachází Bůh ví kde... A je možné, že v této říši příležitostně pobýval rovněž Sir Randolph Carter, když se skrýval před hněvem anglického krále Karla I Stuarta.

Dámy a pánové, kniha „Putování Swamiho Chatapundry"  není žádnou fantazií. Všechny ty galéry na řece Oukainos, zlaté věže Thranu, úchvatné město Celephais, neznámý Kadath, duté skleněné útesy u purpurového  moře...to je něco, co Randolph Carter zažil. Ovšem na místě o němž nevíme zhola nic. Carterova kniha není vyfabulovaným příběhem, je to popis skutečnosti. Skutečnosti mimo hmatatelný svět. A přesně zde bychom podle mého soudu měli hledat zmizelého malíře Richarda Pickmana. Zároveň podotýkám, že jde o velmi záhadné prostředí, které jeho obyvatelé mohou za určitých okolností sami dotvářet silou svých snů. Vzpomeňte na jistého Kurana, jenž si v Carterově románu vysnil novoanglickou osadu.

Měli bychom se o tuto věc zajímat. A to nejen z důvodů badatelských, anebo pro nesmrtelnou touhu po poznání a pravdě, která nás žene vpřed. Jsou zde i bezpečnostní důvody. Nacházíme se ve stavu soupeření se silami světového komunismu, reprezentovanými zejména Sovětským svazem. Jestliže jsou někteří naši lidé schopni vstupovat do nějakého paralelního světa, dokážou to i Sověti? A může nás dění v té snové říši nějak ovlivnit? Existuje nějaká souvztažnost k našemu reálnu, nebo jde o naprosto nesouvisející svět?

Dámy a pánové, věřím, že my Američané se  nebojíme a s pomocí Boží, při dostatečné vytrvalosti a badatelském úsilí zjistíme pravdu. Pravdu o Randolphu Carterovi a věcech, které zatím nechápeme.

Tímto končím přednášku a zahajuji veřejnou diskusi. Věru je o čem diskutovat...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  10

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930