Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Pavel Djurišić - četnický příběh přelétavosti a zrady

Autor: Marek Skřipský

03.08.2012 20:53

V dnešních toulkách spletitými zákoutími moderní
historie bych rád stručně představil dalšího četnického velitele, který
operoval za druhé světové války v jugoslávském prostoru. Na rozdíl od
předchozího vyprávění, však tento příběh bude mnohem méně jednoznačný,
složitější a plný překvapivých zvratů.

Medailony četnických důstojníků jsem před časem zahájil
portrétem podplukovníka Zvonimira
Vučkoviće
. To bylo poměrně jednoduché. Zvonko Vučković bývá označován za
nejschopnějšího četnického velitele, úspěšně bojoval proti němcům (i partyzánům
a kolaborantům), nikdy se nedopustil kolaborace ani etnických čistek a svému
vrchnímu veliteli , generálu Dragoljubu Mihailovićovi zůstal vždy loajální.
Zkrátka téměř ideální rytířský příběh. Tentokrát se ale budeme zabývat příběhem
majora Pavla Djurišiće.

V jeho životních osudech najdeme plno paradoxů. Bojoval
proti Italům, se kterými krátce poté kolaboroval. Byl zajat Němci a později s nimi
rovněž vešel ve spolupráci. Připojil se k odboji a pozvedl zbraň proti
srbským kolaborantům, se kterými nakonec skončil v objetí. Poskytl dočasné
útočiště Němci pronásledovanému Mihailovićovi, aby ho za pár let odvrhl. Co byl
vlastně Djurišić zač ?

Pavel (srbsky Pavle) Djurišić se narodil roku 1909 v černohorské
Podgorici a s Černou Horou byla spjata i drtivá většina jeho pozdějšího
druhoválečného angažmá. Podgorici opustil poté co dokončil střední školu
(rozhodnutí odejít zřejmě ovlivnila i smrt jeho otce) a přestěhoval se ke svému
strýci do Berane. Tam navštěvoval učitelský ústav - dnes bychom tuto školu
nazývali jako vyšší odborné vzdělání pedagogického směru- a odtud pak zamířil
na vojnu.

Vojenská služba se Djurišićovi zřejmě líbila, protože se
rozhodl „podepsat vojnu na furt". Navštěvoval školu pro nižší důstojníky a roku
1930 se stal poručíkem pěchoty v královské jugoslávské armádě. Nebyl
příliš chytrý ani nadaný stratég, nechyběla mu ale ráznost, odvaha a dobrá
kondice. Sloužil nejprve v bosenském Sarajevu, poté odešel na vlastní
žádost k posádce do „svého" Berane a vysloužil si povýšení. Vše v zásadě
nasvědčovalo tomu, že skončí jako „obyčejný" nižší oficír u pěšáků. Ale přišla
válka.

Když v dubnu 1941 Německo se svými spojenci rychle vyřídilo
Jugoslávii, zastihla Djurišiće kapitulace - jak jinak - v Černé Hoře.
Djurišić tehdy rozhodně nebyl příznivcem Osy a coby loajální jugoslávský
důstojník se zapojil do odboje. Přirozeně, nikoliv toho komunistického. Postavil
se do čela oddílu několika svých vojáků, kteří odmítli kapitulaci a nabídl své
služby plukovníku Dragoljubu „Dražovi"
Mihailovićovi
, který v západním Srbsku organizoval první jugoslávské
odbojové hnutí, později známé jako Jugoslávské vojsko ve vlasti. Nacionálně
roajalistickým odbojářům se brzy začalo říkat četnici, což je pojem, který
označuje příslušníka nepravidelného guerrilového odílu (tedy čety)

Djurišić a jeho bojovníci se nacházeli v Černé Hoře,
která byla italským záborem. To mělo své výhody. Narozdíl od četnických
jednotek v Srbsku se nemuseli potýkat s výkonnou německou armádou,
ale s poněkud „vláčnými" Italy. Od věci pak jistě nebyl ani fakt, že
četniky mimo užší Srbsko neměl Mihailović pod kontrolou a zdejší jednotky tak
byly ovládány hlavně svými vojvody, kteří se k Mihailovićovi nominálně
hlásili - někdy jen tehdy, když se jim to hodilo. Jak vyplní Mihailovićovu vůli
pak často záviselo na míře oddanosti a poslušnosti těchto lokálních velitelů.

Četnické oddíly mimo Srbsko také měly obvykle nižší úroveň
výcviku a disciplíny než „srbské jádro"

V polovině července 1941 vypuklo v Černé Hoře
povstání proti italské okupaci, do kterého se živelně zapojili jak komunističtí
partyzáni Josipa Broze - Tita, tak oddíly místních četniků. V Srbsku došlo
ke střetům už dříve - četnici napadli první německý oddíl  začátkem června 1941, partyzáni poprvé
vystoupili na začátku července útokem proti kolaborantským silám.

Přestože černohorské povstání zpočátku přinášelo velké úspěchy,
Djurišićův oddíl patřil - navzdory dnešním legendám - k těm pasivnějším. V samém
začátku rebelie kapitán Djurišić obsadil několik vesnic s přilehlými oblastmi
a prohlásil je za osvobozená území. Dále se však útočných operací neúčastnil a
jeho cílem bylo vyhnout se střetům s Italy. Faktem je, že odrazil několik
menších italských útoků v situaci kdy prostě neměl na výběr.

Když bylo povstání potlačeno, stáhl se Djurišićův „sbor" do
těžko přístupného horského terénu. Djurišić byl do určité míry malou šedou
eminencí v lokální černohorské správě, protože měl podporu vlivného a
váženého „klanu Vasojevićů", kteří už před válkou „kmotrovsky" zasahovali do
místních poměrů. Vojensky byl Djurišić tou dobou v zásadě neaktivní, ale
zvyšoval početní stavy svých oddílů. Svůj štáb si Djurišić zřídil nedaleko
černohorského městečka Kolašinu

V říjnu 1941 dorazil k Djurišićovi Mihailovićův kurýr. Z Mihailovićova rozkazu povýšil kapitána Pavla Djurišiće do hodnosti majora a jmenoval ho velitelem četniků na jeho teritoriu. Djurišić se tak oficiálně stal důstojníkem Mihailovićova vojska. To z něj přesto stále
nedělalo četnickou „jedničku" na černohorském území. Tak byl vnímán major
Blažko Djukanović, Djurišićův faktický konkurent. Konec konců svárlivost,
hádky, nedůvěra a závist mezi lokálními četnickými vojvody v Bosně a Černé
Hoře nebyla až tolik výjimečná. V krajních případech se jednotlivé oddíly -
které byly formálně součástí „Jugoslávského vojska ve vlasti"- dokonce i
příležitostně napadaly.

V listopadu 1941 došlo v Srbsku mezi četniky a
partyzány po počáteční spolupráci k výbuchu válečného konfliktu a tato
skutečnost se projevila i v Černé Hoře (stejně jako v Bosně a
Slovinsku). Odteď bylo třeba „ve jménu krále a vlasti vyčistit zemi od
komunistů." Djurišić rovněž podnikal trestné výpravy proti Muslimům v Sandžaku,
které četnici vnímali jako zrádce Jugoslávie a kolaboranty s pronacistickýn
ustašovským Chorvatskem. Tak tomu velmi často skutečně bylo, nicméně řádění
Djurišićových oddílů, spojené s vražděním muslimské populace, včetně žen a
dětí, je objektivně neomluvitelné.

Djurišić byl krajní nacionální šovinista, který uznával
pouze Srby a Černohorce. Ostatní jugoslávské národnosti nenáviděl a jen těžko
snášel, že v Mihailovićově organizaci působí na vysokých postech i několik
málo lidí s částečně či úplně nesrbským a nečernohorským původem
(Vučković, Muhalić, Novak, Deroko...)

Začátkem prosince 1941 se Djurišić neplánovaně vydal do
Srbska, kde se hodlal sejít s Mihailovićem. Ten se ale nacházel pod
ofenzívou německého Wehrmachtu a Djurišić se k němu nedostal . Přesto se
nakonec vrátil s „rozkazy od Mihailoviće", kde krom obecných proklamací
zazníval i požadavek etnické čistky v Černé Hoře. Většina historiků se
domnívá, že takzvané „instrukcije" si Djurišić napsal sám.

Několik měsíců nato partyzánské síly načas vyhnaly Djurišiće
z Kolašinu, ale ten ho dokázal brzy dobýt zpět. Jeho prestiž tím
vzrostla,ale nejvíce mu pomohlo, když u sebe v Kolašinu přijal prořídlý
štáb generála Mihailoviće, který musel pod německým tlakem dočasně ustoupit ze
Srbska. Až do dubna 1943 tak hostil torzo ravnogorského štábu se spojaři a
oddílem Mihailovićovy osobní stráže. Mihailović později poslal své muže do
Srbska, kde obnovili starou sílu, ale jeho vliv na dlouhé měsíce zeslábl a v Černé
Hoře byl fakticky hostem. Toho si všiml i britský poradce plukovník William
Bailey, který v únoru 1943 radiotelegraficky hlásil, že Mihailović je v Kolašinu
odkázán na Djurišićovu pohostinnost.

Psal se únor 1942, když černohorský četnik Blažko Djukanović
uzavřel za svůj oddíl smlouvu o nenapadání s Italy. Byla to první taková
smlouva svého druhu a mnohé další vojvody inspirovala. Djurišić přistoupil k dohodě
hned v březnu a v létě její obsah ještě rozšířil. To už nešlo o pouhé
účelové nenapadání, ale o spolupráci. Patnáct set Djurišićových četniků se tak
v koperaci s Italy účastnilo protipartyzánských akcí.

Draža Mihailović k žádné z těchto dohod nedal rozkaz, je však nezpochybnitelné, že o některých z nich věděl. Proti některým aktivně vystoupil (případ majora Dobroslava Jevdjeviće), jiné ale mlčky strpěl.
Vezměme však v potaz, že ve své situaci toto lokální paktování příliš
ovlivnit nemohl...

Koncem února 1943 pak major Djurišić rozjíždí další vražedné
šílenství proti Muslimům, které trvá přes dva měsíce a nemá daleko k malé genocidě.
Djurišić jednal proti rozkazu gen. Mihailoviće. Ten totiž černohorským vojvodům
přikázal, aby se snažili Muslimy mobilizovat proti partyzánům.

V dubnu 1943 četnici obnovili své pozice v Srbsku aMihailović se triumfálně vrací do svého původního štábu na Ravne Goře. Djurišić má tou dobou v Černé Hoře značný vliv a zdá se, že je na vrcholu. Rychle z něj spadne... Jeho oddíly, ve spolupráci s dalšími - převážně černohorskými-četnickými skupinami se pokusí definitivně vyřídit partyzány u řeky Neretvy. Ti jsou v tísnivé situaci. Na západním břehu je nahánějí Němci, na východním
stojí četnici. Partyzánský vůdce Tito zariskuje a vyjde mu to. Unikne Němcům a
četnický blok na druhém břehu tvrdě prorazí.

Djurišić, který je u Neretvy hlavním velitelem, se ukáže jako naprosto neschopný a krátce nato svou blamáž zopakuje. Němci se v květnu 1943 ze západního břehu pouští do jeho oddílů a on fatálně selže. Jeho jednotky jsou rozprášeny a „vojvoda Pavle" padne se dvěma tisíci četniků do německého zajetí. Pod německým tlakem pak Italové na některých místech porušili dohody o nenapadání a vpadli četnikům do zad.

Němci převezou Djurišiće do koncentračního tábora v Polsku,odkud jim ale uteče a po dlouhé pouti se dostane zpět na území bývalé Jugoslávie. To už Černou Horu namísto Italů okupují Němci - fašistická Itálie totiž mezitím padla a nový režim konzervativního generála Badoglia přešel na stranu Spojenců. Djurišić navazuje staré kontakty, ale při jedné z výprav do
Srbska je na podzim zatčen příslušníky Srbské národní stráže, tedy ozbrojené
složky kolaborantské vlády premiéra Milana Nediće. Nedićevci ho pak předají
zpět Němcům.

A těm se podaří Djurišiće přetáhnout do svých služeb. Major
Djurišić, který přísahal věrnost královské exilové vládě v Londýně, tak v zásadě
popřel smysl své druhoválečné existence. Djurišić od roku 1944 spolupracuje s quislingovskou vládou okupovaného Srbska, která je s Mihailovićovým Jugoslávským vojskem v oficiálním nepřátelství, jeho muže označuje za „odpadlé bandity z bývalé
jugoslávské armády" a samotného Mihailoviće za „hrobaře srbského národa"

Pod německou patronací Djurišić vytváří pro potřeby okupantů
Černohorský dobrovolnický sbor, kterého si okupanti vysoce cení kvůli jeho
dobré disciplíně a bojové morálce. Nedićova vláda povýší Djurišiće do hodnosti
podplukovníka (Jugoslávské vojsko ve vlasti toto povýšení neuznalo) a v říjnu
1944 Djurišić obdrží od Němců železný kříž druhé třídy za protipartyzánskou
akci u Lovčenu. Z té doby údajně pochází Djurišićova věta : „Draža Mihailović je bláznivý fantasta vynesený do nebes anglickou propagandou."

A přesto nakonec Djurišić zemřel rukou sil Osy... V březnu
1945 je rozhodnuto. V jugoprostoru triumfují Titovi partyzáni, Bělehrad
padl a Němci už Djurišiće nezajímají. Přestane od nich přijímat rozkazy a se
svými muži směřuje k rakouským hranicím. Nejspíš se chce vzdát Britům,
konec konců, bojoval přece nějakou dobu na jejich straně a hostil v Kolašinu
misi plukovníka Baileyho...

Začátkem dubna však jeho „zdivočelý sbor" padne v oblasti
Lijevče (v Chorvatsku) do pasti nastražené ustašovskými jednotkami „Nezávislého
chorvatského státu". Rozhořela se zhruba třídenní bitva, ve které ustašovci -
vybavení také německými obrněnými vozy- černohorské četniky rozdrtili. Byla to
poslední vítězná bitva ustašovského režimu. Djurišić byl ustašovci zajat a coby
nenáviděný známý četnik umučen.

Některé životní osudy jsou zkrátka zvláštní...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.25

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31