Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Zvonimir Vučković - zapomenutý hrdina druhé světové války

Autor: Marek Skřipský

03.06.2012 14:42

Tři dny před Štědrým večerem roku 2004 zemřel v americké Kalifornii starý muž s chováním i vizáží anglického gentlemana.  V usměvavém a noblesním inženýrovi metalurgie na penzi by jen málokdo na  první pohled poznal obávaného guerillového válečníka, který v srbských oblastech děsil německé strážní oddíly a který v roce 1941 dokázal se svými bojovníky dočasně vyrvat z německých rukou některé oblasti západního Srbska.

Jedenadvacátého prosince 2004 naposledy vydechl Zvonimir Vučković, nezdolný strážce královské Jugoslávie, kterou bránil jak před okupanty, tak před komunistickými partyzány Josipa Broze- Tita. Málokdo věděl, že právě Vučković má lví podíl na záchraně téměř šesti set spojeneckých letců, sestřelených nad srbskými a bosenskými oblastmi.  Kdo vlastně byl ten usměvavý starý pán, který si čas od času zaskočil odpřednášet na univerzitu a jehož kniha „Balkánská tragédie 1941 - 46" dodnes fascinuje mnohé z těch, kteří ji měli možnost otevřít?

Zvonimir Vučković  byl Chorvat. Nebo spíše Srb ?  Anebo snad Jugoslávec ? To je složitější... Narodil se roku 1916 chorvatským rodičům, žijícím v zalitavské části umírající habsburské monarchie. První světová válka radikálně proměnila mapu světa a tak po roce 1918 jeho rodina už nežila v Rakousku - Uhersku, nýbrž v Království Srbů , Chorvatů a Slovinců (roku 1929 přejmenovaného na Jugoslávii). Tehdy se ale ještě malý Zvonimir jmenoval -logicky  po svém otci- Prkić.  Petar Prkić ovšem roku 1920 zemřel na tuberkulózu a Zvonko se ocitl bez otce.

Krátce nato se Zvonimirova matka provdala za Srba Aleksandara Vučkoviće, podplukovníka jugoslávské královské armády, který převzal Zvonimirovu výchovu. Malý Zvonko svého nevlastního otce zbožňoval a právě přes něj přijal do svého života srbství, aniž by přitom odvrhl chorvatské kořeny. Naslouchal srbským pověstem a příběhům a oblíbil si heroické výjevy srbských dějin. Právě Aleksandar Vučković sehrál klíčovou roli při Zvonimirově výběru zaměstnání.  Roku 1931, po ukončení gymnaziálních studií, nastupuje mladý Zvonimir Vučković na Královskou vojenskou akademii v Bělehradu.

Pět let poté školu ukončuje v hodnosti podporučíka a protože má chorvatský původ, což nebylo v jugoslávském důstojnickém sboru s převahou Srbů příliš časté, jeho nadřízení ho poslali sloužit do Záhřebu. Vučković se zde vypracoval do hodnosti poručíka a velitele dělostřelecké baterie.

Tou dobou už na mezinárodně politické scéně silně přituhovalo. Po roce 1938 se jugoslávské spojenectví s Československem a Rumunskem stalo definitivně bezcenným  a několikaletému vítěznému nástupu Hitlerovy evropské diplomacie mohla Velká Británie s Francií toliko trpně přihlížet. Jugoslávský panovník princ -regent Pavel Karadjordjević se snažil za každou cenu udržet Jugoslávii neutrální a mimo válečný konflikt. To bylo ale čím dál těžší, zvláště když Jugoslávii téměř „obklíčily" víceméně nepřátelské režimy s dobrým vztahem k nacistickému Německu.

Pětadvacátého března 1941 - po silném Hitlerově nátlaku - překročil princ Pavel svůj Rubikon, když svým podpisem připojil Jugoslávii k Paktu tří, čímž se fakticky stala německým „spojencem"  Mezi jugoslávskými Srby vyvolal Pavlův krok odpor a zděšení. Davy v ulicích Bělehradu skandovaly „Bolje rat nego pakt- bolje grob nego rob!" (Raději válku než pakt, raději smrt než otroctví) a jugoslávská generalita, sestávající téměř kompletně ze Srbů se s podporou britské tajné služby rozhodla jednat. Princ-regent byl sesazen, ministři jeho vlády zatčeni a do čela země se postavil ještě neplnoletý král Petr II Karadjordjević. Hitler odmítl tento vývoj tolerovat a 6. dubna 1941 armády Osy napadly Jugoslávii.

Poručík Zvonimir Vučković rovněž patřil mezi rozhodné odpůrce jugoslávského spojenectví s Německem. Poté co došlo k podpisu Paktu tří, ilegálně překročil hranice do Řecka, aby pomohl řecké armádě, která tehdy úspěšně válčila s Italy. Poté co ho v Řecku zastihla zpráva o německém vpádu do jeho vlasti, vrátil se Vučković -opět ilegálně - zpět do Jugoslávie.

Než se stihl vrátit, německé tažení de facto skončilo. Jugoslávská armáda byla poražena za dvanáct dnů a král se svou vládou uprchl do Brity držené Káhiry, odkud pokračoval směrem k Londýnu. V odlehlých oblastech země ale pokračovaly v boji oddíly těch, kteří se odmítali podřídit novým pánům. Proudy jugoslávského odboje byly dva - Jako první začal v západním Srbsku organizovat guerillové jednotky plukovník jugoslávské armády Dragoljub „Draža"  Mihailović, který si zřídil štáb na náhorní planině Ravna Gora. Četnici - jak si jeho muži říkali- se poprvé střetli s Němci v drobnější potyčce už na přelomu května a června.  Koncem června 1941 začíná být aktivní také komunistický odboj reprezentovaný partyzány v čele s Josipem Brozem, řečeným Walter a později Tito.

Četnici i partyzáni zpočátku krátkou dobu spolupracovali při akcích proti Němcům i chorvatským ustašovcům, propastné ideologické rozdíly mezi nacionalistickým monarchistou Mihailovićem a komunistou Titem vedly ale nakonec k tomu, že obě hnutí brzy kromě války s okupanty vedla boj i proti sobě navzájem. Situaci komplikovala také existence „legálních četniků" Kosty Pečanace, kteří plně kolaborovali s Němci.

Zvonimir Vučković  po mnoha peripetiích dorazil na Ravnu Goru, kde coby oddaný monarchista a jugoslávský důstojník nabídl své služby četnikům plukovníka Mihailoviće. Ti byli po prvních úspěšných akcích uznání exilovou vládou v Londýně a oficiálně se z nich stalo Jugoslávské vojsko ve vlasti. Do Mihailovićova štábu také vyrazila britská mise kapitána Duane Hudsona.

Poručík Vučković na sebe záhy upozornil svým talentem pro guerrilový boj , odvahou a organizačními schopnostmi. S německými jednotkami se Vučković poprvé utkal koncem srpna 1941, kdy ve spolupráci svého oddílu s partyzány zneškodnil strážní oddíl Wehrmachtu.

Na sklonku září četnici pod Vučkovićovým velením pronikají do Čačaku, který dočasně obsazují a spolu s partyzány opět útočí na německou posádku, tentokrát v Kraljevu. V tento čas se Vučkovićově jednotce ve spolupráci s četnickým oddílem kapitána Jovana Deroka rovněž podaří zneškodnit německou posádku u Gorneho Milanovce.

Přestože již krátce poté se německé jednotky pokoušejí četniky dobytý Čačak osvobodit soustředěnými útoky z Kragujevace a Topoly,čerstvě povýšený nadporučík Vučkovič jejich výpady odráží. U Stragarimu dokonce přejdou Vučkovičovi četnici do lokálního protiútoku a zmocní se padesáti zajatců.

Tehdy na sebe Vučković výrazně upozorňuje a stává se hvězdou protiněmecké guerilly na západě Srbska.

Talentovaného válečníka si všímá i sám plukovník Mihailović, který ho pověří organizací takovského četnického útvaru. S deseti muži Vučković v solidním čase naverbuje a patřičně vyzbrojí (mnohdy z válečné kořisti) sto padesát bojeschopných četnických kombatantů

Němci ale nenechávají odbojné aktivity bez trestu a tak v polovině listopadu 1941 udeří proti partyzánům i četnikům rázným ofenzivním úderem. Obě odbojová hnutí rychle ztrácí své územní zisky a jejich vůdci dočasně prchají ze srbského prostoru do italského záboru Jugoslávie, kde je situace bezpečnější. Právě v době přesunu otřesených zbytků Mihailovićova štábu do Černé Hory velí Vučković Mihailovičově osobní stráži.

Draža Mihailović je sice z exilu povýšen do generálské hodnosti, jeho síly v Srbsku ale utrpěly tvrdou ránu. Mihailović se provizorně zdržuje v lokálním kolašinském štábu obojetného majora Pavla Djurišiće, místního velitele, kterému nedělá problémy účelově měnit strany konfliktu.

Vučković je mezitím poslán do Srbska, aby dal dohromady ty příslušníky „staré gardy", kterým se podařilo přežít a vytvořil z nich elitní útvar, věrný Mihailovićovi. Musíme si totiž uvědomit, že v této době Mihailović v Černé Hoře nedisponuje téměř žádnými vlastními silami a je závislý na Djurišićově pohostinnosti.

A Zvonimir Vučković se činí. Na jaře 1942 už je kapitánem, který stojí v čele Prvního ravnogorského sboru, vůbec nejprestižnější jednotky Mihailovićova vojska. Tou dobou už vrcholí v podstatě občanská válka mezi četniky a partyzány. Zatímco v Bosně dominují Titovy oddíly, užší Srbsko zůstává četnické. Pokusy partyzánů o změnu stavu jsou v Srbsku tvrdě likvidovány, velmi často právě Vučkovićovým sborem.  Jméno Zvonimira Vučkoviće už není neznámé ani Londýnu. „Feliks" -jak zní  Zvonkovo krycí jméno pro radiokomunikaci s Brity - ukazuje, že je s ním třeba počítat.

Vzhledem k utrpěným ztrátám a tvrdým německým represím ordinuje Mihailović v roce 1942 svým oddílům vyčkávací taktiku. Konflikty s Němci přikazuje omezit na nutnou sebeobranu a menší sabotáže. Četnici se teď mají hlavně připravovat na předpokládané britské vylodění. A čekat.

Vučković s touto taktikou nesouhlasil a patřil k menší  části četnických důstojníků - převážně těch mladších -kteří požadovali vůči okupantům ofenzívnější strategii. Přestože Mihailović Vučkoviće respektoval, svůj názor nezměnil. Musel také brát v potaz stanoviska vlivných starších důstojníků, kteří Vučkoviće mnohdy neměli v lásce. Záviděli mu jeho úspěchy, přístup k Mihailovićovi nebo prestiž mezi řadovými četniky a v neposlední řadě těmto srbským ultranacionalistům vadil jeho chorvatský původ - „Jistě, že chce útočit, jde mu o slávu. Jemu je jedno, kolik Němci potom zavraždí srbských lidí. Co chcete, je to vlastně Chorvat. Všimněte si jak je k Chorvatům měkký..."

Pasivní taktika se nakonec ukáže pro Mihailovićovo vojsko jako zhoubná. Četnický velitel sice koncem roku 1943 opět nařizuje útočné akce proti Němcům, v té době už je ale pozdě. Partyzánský odboj je mohutnější, v celojugoslávském měřítku efektivnější (vyjma oblasti užšího Srbska) a oslovuje všechny jugoslávské národnosti, narozdíl od četniků, kteří jsou většinou Srbové. V prosinci roku 1943 proto Londýn ukončuje spolupráci s četniky ve prospěch partyzánů a od února 1944 z Mihailovićova štábu odchází všichni britští poradci. Ti američtí zůstávají.

Vučkovićova hvězdná hodina znovu nastala v jarních a letních měsících roku 1944, kdy probíhala nejdůležitější fáze takřečené operace Halyard. Mihailovićovi lidé během ní zachránili a ve spolupráci s Američany evakuovali 513 amerických a 80 převážně britských letců, sestřelených nad Jugoslávií. Mihailović osobně vybral Vučkoviće, aby vycvičil záchranné hlídky a zároveň vytvořil obranný štít okolo Pranjani, kde bylo největší  shromáždiště zachráněných letců. Vučkovićův sbor odrazil několik německých výpadů a zajistil zdárnou evakuaci spojeneckých letců americkými letadly na základny v Itálii

Na podzim 1944 je Mihailovićova situace kritická. Do Srbska proniká Rudá armáda, která po krátkém spojenectví s některými četnickými oddíly jejich bojovníky odzbrojuje. A přichází partyzáni...Mihailovićova armáda se rozpadá a někteří její důstojníci dávají Dražovi nůž na krk - buď půjde Vučković nebo my!" Mihailović tak pod jejich nátlakem sesazuje Zvonka Vučkoviće z vedení prvního ravnogorského sboru. Využije však alespoň situace a částečně si zachraňuje tvář - Podplukovník Zvonimir Vučković odlétá koncem prosince 1944 s Američany do Itálie, aby tam působil jako jejich poradce.

Tímto krokem Draža Mihailović dost možná zachránil svému nejschopnějšímu důstojníkovi život...

V prvních okamžicích po přistání to ale vypadalo jinak. V jugoslávské poradenské misi byli totiž kromě Vučkoviće samí partyzáni a Zvonko se krátkodobě dostal do přímého ohrožení.

Po skončení války Zvonimir Vučković vystudoval také civilní vysokou školu a pracoval jako inženýr v metalurgickém a ocelářském průmyslu. Angažoval se v aktivitách jugoslávské (převážně srbské) emigrace, přednášel na vysoké škole a psal paměti. Nikdy nezatrpkl a svůj boj nepovažoval za marný. Vzpomínají na něj jako na usměvavého , inteligentního a čestného muže.  Jeho autobiografická kniha „Balkánská tragédie 1941 - 1946. Paměti guerrilového bojovníka" představuje skvělý pramen pro zájemce o problematiku nekomunistického odboje v okupované v Jugoslávii.

Zvonimir „Zvonko" Vučković  zemřel jedenadvacátého prosince 2004. V ten samý den srbský parlament plně rehabilitoval Mihailovićovy četniky, oficiálně je uznal za odbojovou sílu a žijícím veteránům přiznal nárok na válečnou penzi. Vučkovićovu misi jakoby ukončil sám Bůh...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.45

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31