Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Proč vzdělání devalvuje a jak z toho ven

Autor: Marek Skřipský

27.05.2012 09:30

České školství se s různou mírou uspěšnosti potýká s nemálo problémy. Můžeme kupříkladu hovořit o klesající pedagogické autoritě, čím dál tím méně spolupracující rodině, ne zrovna ideální demografické situaci, platovém ohodnocení pedagogických pracovníků, či obecným úpadkem prestiže učitelského povolání.

Žádnou z těchto záležitostí nelze v žádném případě podceňovat, avšak nejpalčivější problém se nachází v poněkud jiné rovině. A to tam, kde se rozhoduje o vlastní podobě celého systému, jakož i následků, které tato podoba přináší.

V roce 1989 se  v tehdejším Československu zhroutil totalitní režim Komunistické strany Československa (KSČ).  V období své vlády komunisté poměrně tvrdě omezovali mladým generacím přístup k vysokoškolskému vzdělání a zároveň propagandisticky i ekonomicky podporovali rozvoj takzvaných dělnických profesí.

Ačkoliv se KSČ formálně dovolávala jednoty dělníků, rolníků a pracující inteligence, z její sociálně politické praxe bylo zřejmé, který „stav" považuje za nejvíce  „státotvorný".

Poté co studená válka a s ní související změny  odstavily v bývalém východním bloku komunistické režimy od moci, došlo ve mnoha zemích ke spontánnímu „vychýlení kyvadla" směrem k opačnému extrému. Rozesmátý havíř nebo ocelovou výhní ošlehaný tavič ztratili na atraktivitě, přičemž jejich místo na pomyslném piedestalu  zaujali ekonom a právník ve dvouřadých oblecích.

Vznik nových oborů, větší možnosti studia a možnost svobodné volby byly samozřejmě velmi pozitivními skutečnostmi, stejně jako nově probuzený zájem - převážně mladých -  lidí o středoškolské a vysokoškolské studium. Konec konců i  nová podoba západní ekonomiky, která přecházela od železa a ocele k mozkům a technologiím, si zvýšení úrovně společenské vzdělanosti bezesporu žádala.

Vše bylo v zásadě v pořádku, dokud  přístup na střední a zejména vysoké školy provázel určitý „znalostní cenzus". Ten byl přítomen buď v podobě přijímacích zkoušek, nebo v následných studijních nárocích, popřípadě kombinací obou přístupů.

Nikomu nebylo bráněno ve studiu, každý si mohl podat přihlášku kam uznal za vhodné, nicméně musel se popasovat s oním cenzem.

A pokud nemusel při samotném vstupu, byly na něj kladeny v průběhu studia takové nároky, které se daly od kvalitního vzdělávacího zařízení očekávat (častý případ technicky zaměřených vysokých škol či menších gymnázií)

Vysokých škol nebylo příliš mnoho a ty nové vznikaly smysluplně, s patřičným odborným zajištěním a podle objektivních potřeb regionu (například Ostravě skutečně dlouho chyběla humanitněji orientovaná univerzita). Podobně můžeme hovořit o „atraktivních" středních školách jako jsou gymnázia, obchodní akademie, konzervatoře atp.

Z tohoto pohledu lze považovat de facto celá devadesátá léta za svým způsobem  „ideální stav" vyváženosti mezi svobodnou volbou výběru školy a udržením obecné vzdělanostní úrovně.

Situace se láme zhruba s příchodem nového milénia, kdy se již plně rozvinul fenomén vzniku mnoha nových středních i vysokých škol.

 Těm je často vytýkáno, že nebyly schopny zajistit plnohodnotnou výuku  a svým studentům absolutorium téměř darovaly. Tyto výtky nejsou na místě, protože zmiňovaným školám o nějakou kvalitu výuky nikdy nešlo.

Důvody jejich vzniku byly buďto ekonomické, dle známého pořekadla „zaplatíš - seš chytrej", anebo se za nimi skrývaly ambice  krajských zřizovatelů. Ty se postupem času zvrhly v naprosto perverzní zakládání univerzit či vysokých škol ve městech okresního formátu.

Touha po maturitním „papíru"  se zase odrazila ve faktickém rušení některých odborných učilišť, které se přes noc staly  středními odbornými učilišti s maturitou. Na samotném chodu se toho změnilo velmi málo - z učňů byli najednou studenti, kteří se v nástavbovém programu měli naučit nějaké maturitní minimum.

Nejsmutnější v souvislosti s maturitami na SOU zůstává fakt, že absolventi k výkonu povolání maturitní vzdělání fakticky nepotřebovali a zároveň fatálně snížili hodnotu maturitního vysvědčení.

Není divu, že právě žáci tohoto typu škol měli při nedávné státní maturitě největší počet neúspěšných maturantů.

O fenoménu rozličných středních škol, honosících se názvy jako „manažerská" či „podnikatelská" asi netřeba blíže hovořit.

A tak za souhry zmiňovaných faktorů, spolu s nepříznivou demografickou situací a nedůstojným bojem o dotace za hlavu, se podařilo maturitní diplom během relativně krátkého času přeměnit v onen tolik omílaný „cár papíru".

Nutno zmínit, že gymnázia a v jisté míře i zavedené střední školy, známé svou úrovní již z předchozích let, dokázaly na svých ústavech hodnotu maturitní zkoušky víceméně udržet. Jejich absolventi - pokud nepokračovali dále v terciárním studiu - však byli devalvací maturity poškozeni nejvíce. Přestože se na zkoušku dospělosti nadřeli, formálně stáli na úrovni „maturanta"  z jiného školského zařízení, jenž mnohdy ani nevěděl, že „lít vodu do kyseliny je blbost".

Maturitu ovšem má...

Vysoké školy tento problém postihl v menší intenzitě, protože hlavní vlna vzniku „regionálních" či soukromých VŠ dosáhla kulminace později, než tomu bylo u středních škol. Bylo by však chybou nevnímat přítomnost vzdělanostní devalvace i u vysokých škol.

I zde se v jistém smyslu dá říci, že „konečný výsledek" opět poškozuje absolventy kvalitních univerzit, kteří jsou oficiálně opět rovnocenní s titulovanými absolventy velmi kuriózních vzdělávacích ústavů.

V této souvislosti nemohu nevzpomenout na svou zkušenost s rozsáhlou letákovou kampaní  jedné pražské vysoké školy ekonomického zaměření, která ve svých materiálech naprosto bez ostychu zdůrazňovala, že je určena „všem". Tedy přijď, zaplať a více se starat nemusíš.

Ale pro příklady nemusíme chodit až do Prahy. I v Ostravě se jistá soukromá VŠ  ekonomického směru prezentuje sloganem : „Maturita nevyšla ? Můžete studovat u nás".

V případě středoškolského vzdělání přece jen došlo k určitému zlepšení. Exministr školství Josef Dobeš se rozhodl zachránit prestiž maturit vytvořením státní maturity, sloužící jako jednotná laťka a zároveň srovnávací platforma.

Po nekonečných debatách svých předchůdců Dobeš celý projekt opravdu prosadil a poprvé realizoval.

Ke státní maturitě v aktuální podobě můžeme (ne-li musíme) mít nejednu výhradu. Jistě je do budoucna nutné vymezit roli těžší verze maturity v přijímacím řízení na vysoké školy, zjednodušit celý průběh státních maturit, snížit poněkud vysoké náklady, věnovat větší pozornost potenciálním nejasným otázkách v testech a vůbec odstranit další dětské nemoci tohoto projektu.

Vlastní spuštění státní maturity však samo o sobě představuje pozitivní událost, která při správném uchopení může být prvním krokem k návratu prestiže maturitního diplomu. Prvním krokem k návratu stavu, kdy od středoškolsky vzdělaného člověka budeme moci automaticky očekávat určité penzum znalostí.

Výše vyřčená slova potvrzují i výsledky historicky prvních státních maturit v ČR. Dohromady devětadvacet procent neúspěšných studentů (devatenáct procent neprošlo při zkoušce, dalších deset k ní nebylo připuštěno) ukazuje, že laťka byla nastavena vcelku slušně.

Maturita konečně přestává být v celospolečenském kontextu fraškou a mnozí studenti zjišťují, že se alespoň v maturitním ročníku budou muset sem tam učit.

U vysokých škol se zastavení vzdělanostní devalvace jeví jako podstatně složitější proces. To je dáno zejména diametrálně odlišnou podobou struktury středoškolského a vysokoškolského vzdělávání a pak také akceptací módního trendu „vzdělanostní společnosti".

Jeho propagátoři tak neustále odkazují na hodnotící zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), které průběžně konstatují, že čtrnáct procent vysokoškolsky vzdělaných lidí v české populaci neodpovídá sedmadvaceti procentům průměru zemí OECD.

Ve zprávě OECD za rok 2008 se rovněž objevuje určitá skrytá výtka nad vysokou „úmrtností" českých studentů. Podle zprávy se do vysokoškolských studií zapojilo osmačtyřicet procent mladých Čechů z daného ročníku, avšak celý proces alespoň do úrovně bakalářského titulu jich završilo „pouze" devětadvacet procent

Osobně se domnívám, že obojí můžeme považovat spíše za vítězství České republiky, která ještě tolik nevstřebala mýtus „vzdělanostní společnosti". Pokud chceme vysokoškolským titulem obohatit jména bezmála třiceti procent národa, je to jistě možné. Ovšem za cenu popření tzv. Gaussovy křivky a znatelného snížení kvality výuky.

Dovoluji si upozornit, že výroba vysokoškolských absolventů bez ohledu na kvalitu vzdělávacího procesu není žádným  projevem vzdělanostní společnosti, nýbrž jejím popřením. Tím, že skrze snížení laťky vyprodukujeme více titulovaných absolventů vzdělanost národa nezvýšíme.

Mějme taktéž na paměti příklady Řecka, Itálie a Španělska, tedy zemí, kde se počet vysokoškolských absolventů blíží oné „magické" třicetiprocentní hranici, o níž snil exministr školství Ondřej Liška.

Nemám dojem, že by tamější koncept „vzdělanostní společnosti" těmto zemím pomohl. Naopak. Výsledkem je úpadek prestiže vysokoškolského i středoškolského diplomu a davy absolventů bez práce (ve Španělsku téměř polovina absolventů).

Netvrdím, že bychom  České republice nemohli počet  vysokoškolsky vzdělaných o něco zvýšit. Avšak v žádném případě do tak absurdních čísel. Dovedl bych si představit mírné navýšení počtu přijatých studentů na zavedených či tradičních univerzitách a vysokých školách, které by umožnilo přijmout několik uchazečů, vypadlých čistě z kapacitních důvodů. Tím by zůstaly požadované nároky zachovány.

Ruku v ruce s tím však musí postupovat velmi přísná restrikce vůči těm školám, které slouží coby velkovýrobny absolventů (zejména v bakalářských oborech).

Výše doporučený přístup ovšem znamená jít proti proudu a odmítnout ideu „vzdělanostní společnosti".

Slovy velkého učence Ernsta Renana : „Chceme-li mít pravdu v budoucnosti, musíme se umět v určitém okamžiku smířit s tím, že jsme nemoderní."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.4

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31