Blog Marka Skřipského

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Zamyšlení ke Dni vítězství

Autor: Marek Skřipský

08.05.2012 13:10

Osmého května 1945 skončila druhá světová válka na evropských bojištích, když vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace, ke které se Němci o den dříve zavázali v Remeši. Na některých místech sice bojovaly oddíly nacistických fanatiků, anebo prostě jen těch, kdo se chtěli probít do západních sektorů a kapitulovat u Američanů nebo Britů, celkově ale bylo po všem.

Ten den se definitivně zhroutila nacistická mašinérie, která ve jménu zvrácené árijské ideologie usilovala o vytvoření „Nové Evropy" na principu rasové pyramidy. Porážka nacistů, kteří se během války dopouštěli mnoha zločinů, je důvodem k hrdosti a vzpomínání. Osmý květen symbolizuje vítězství nad nacismem, jedné ze dvou nejbrutálnějších ideologií, které moderní historie poznala.

V souvislosti s koncem druhé světové války se často hovořilo a stále hovoří o osmém (případně devátém) květnu, také jako o Dni osvobození. Tady se nám ale situace poněkud komplikuje.

Ano jistě, osvobozeny byly určitě ty země, kam došly angloamerické síly, protože tyto státy po válce skutečně získaly nezávislost a svobodu.

V Československu a Jugoslávii byla situace specifická. První země nezažila bezprostřední „tvrdou" komunizaci ihned po skončení války. Ano, „zjednodušení" politického a společenského života po květnu 1945 sice výrazně eliminovalo mechanismy svobodné společnosti a do značné míry i státní suverenity, nicméně se sovětizací, která probíhala třeba v Polsku nebo Rumunsku to nelze srovnávat. Sám Winston Churchill ve svém projevu o železné oponě použil v souvislosti se zeměmi v sovětské sféře vlivu tuto větu : „...a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie." Inu, Čechy to naplno potkalo o tři roky později.

Jugoslávie se z velké části osvobodila sama a to zásluhou partyzánského a četnického odboje, který čerpal podporu také z Velké Británie a částečně  i USA. Nacionalističtí - převážně srbští - četnici, kteří byli monarchisté se ale s internacionálními komunistickými partyzány nesnesli a oba proudy odboje tak bojovaly po krátké době spolupráce i proti sobě navzájem. Paralelní občanská válka, ze které po mnoha peripetiích vyšli vítězně partyzáni, napáchala mnoho zlé krve. A tak, přestože si Jugoslávie po válce udržela na Sovětském svazu nezávislost, nemálo občanů, zejména těch z „četnického" Srbska, nepovažovalo Titovo vítězství za své osvobození. A to přesto, že sdílelo radost z porážky Německa.

A potom tu máme země jako Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a další, které byly naprosto bezohledně sovětizovány. Země, kde si Sovětský svaz vytvořil své „satelitní" panství, kde jedna totalita vystřídala druhou. Jak již bylo řečeno, během velmi krátké do této kategorie spadlo i Československo.

Poláci dopadli vůbec nejhůře. Národ, který vytvořil obrovskou zahraniční armádu ve Velké Británii a na domácí scéně se mohl pochlubit vlivným odbojovým hnutím. Polsko mělo nejvíce zahraničních letců, kteří se účastnili po boku Britů bitvy o Británii. Jediný okupovaný stát, který měl v Anglii i své exilové válečné loďstvo! Poláci svedli mnoho tvrdých a úspěšných bojů s německými silami , z nichž nejslavnější kapitolu představuje nejspíš bitva o Monte Cassino z května 1944. Britská vláda ale Poláky obětovala. Polsko nejen, že nezískalo zpět území, která mu Sověti roku 1939 anektovali, ale navíc se stalo proti své vůli komunizovaným satelitem. Jeho exilová vláda byla po konferenci v Teheránu koncem roku 1943 vlastně vyšachována a přestože západní spojenci nedovolili Stalinovi vyhlásit loutkový „Lublinský výbor" za polskou vládu, výsledný „kompromis" jednoznačně nahrával Sovětům.

Jak se asi cítil polský voják, který „vyhrál válku a prohrál mír" ? Ten voják, který se nesměl roku 1946 účastnit v Londýně vojenské přehlídky? Který byl vítězem a přesto se nemohl vrátit domů?

Rád bych se proto zamyslel nad tím, jaký byl vlastně význam osmého května 1945 v kontextu toho, co přišlo po něm. Aby však naše analýza byla kompletní, musíme začít ještě před tímto datem. A odpíchněme se tedy od Polska.

Prvního září 1939 začala druhá světová válka. Němci napadli Polsko a dva dny nato jim Velká Británie s Francií - na základě závazků vůči Polsku- vyhlásily válku.  Sedmnáctého září pak vstoupil na bojiště i Sovětský svaz. Ten si již v srpnu rozdělil s nacistickým Německem polský stát a zákeřně vpadl zaneprázdněným Polákům do zad z východní strany. Začalo „čtvrté dělení Polska".

V žádném případě nechci zpochybňovat přínos Sovětů na porážce Německa po roce 1941, ani jeho obrovské válečné ztráty a strádání. To by bylo nepravdivé a hloupé. Zároveň je ale nutné říci, že do té doby než byl napaden Německem, hrál Sovětský svaz jednoznačně roli agresora. Za vědomí a tichého souhlasu nacistů sovětští komunisté zabrali v letech 1939 - 40 východ Polska (tzv. Kresy wschodnie), Estonsko, Litvu, Lotyšsko a také oblasti Bukoviny a Besarábie. Tvrdou lekci dostali Sověti ve Finsku, kde Rudá armáda proti finským oddílům neobstála a sovětský diktátor Stalin musel jít s Finy na kompromis.

Směle tedy můžeme říci, že až do roku 1941 byl Sovětský svaz útočnou mocností, který používal stejné geopolitické praktiky jako „Třetí říše". Nacistický vůdce Adolf Hitler nicméně snil o úrodné půdě, kterou budou na východě obdělávat germánští kolonisté a  navzdory paktu o neútočení Sověty dne 22.6.1941 napadl. Bez vyhlášení války...

To přišlo vhod zejména Velké Británii, která po porážce Francie osamoceně nesla tíhu bojů s Němci i jejich spojenci a to na několika frontách. Spojené státy sice v té době Brity materiálně i finančně podporovaly, do války ale zatím nespěchaly. A Sovětskému svazu přišel britský spojenec také vhod

Britové si byli vědomi, že jde o sňatek z rozumu, onen Churchillův „pakt s ďáblem", kdy jediným cílem je porážka Německa. Velmi zajímavý je v tomto kontextu výrok generála Henryho Pownalla, zástupce velitele britského generálního štábu : „Vyhýbám se slovu spojenci, protože Rusové jsou banda loupežných vrahů a zrádců nejhrubšího zrna. Dobře se dívá na to jak si Hitler a Stalin, největší hrdlořezové Evropy, jdou navzájem po krku." Vyřčeno přesně týden po německém útoku na Sovětský svaz.

V polovině srpna 1941 podepsali britský premiér Winston Churchill a americký prezident Franklin Roosevelt dokument, nazvaný jako Atlantická charta. Oba státníci se v něm dohodli také na tom, že neuznají žádné územní změny, které se odehrají násilím a proti vůli konkrétního obyvatelstva. Tehdy, v době vzniku Atlantické charty byl tento bod zacílen nejen proti Němcům , ale i proti sovětským územním ziskům z let 1939 - 40.

Ušlechtilé záměry však anglosaským mocnostem vydržely do konce roku 1943. Nejpozději v té době, při konání již zmíněné konference v Teheránu, tato předsevzetí opouští. Mnohdy se hovoří o významu konference v Jaltě, ale to je tak trochu „jaltský mýtus". Většina toho podstatného se dohodla už v Teheránu.

Podtrženo, sečteno - západní spojenci zradili své vlastní myšlenky z Atlantické charty. Polsko bylo zrazeno a také ostatní země v sovětském operačním rádiu byly ponechány napospas. Sir Winston byl jistě odvážný muž, schopný literát, břitký glosátor a zajímavý státník, nicméně jeho netaktní narážky na „problémové Poláky", ovšem pronesené už v době, kdy bylo o výsledku války rozhodnuto, byly krajně nechutné.

Za vysloveně naivní můžeme považovat Rooseveltovo opojení Stalinem jako demokratizátorem Ruska. Roosevelt odmítal vyčerpávající zprávu George Kennana, která varovala před sovětskými ambicemi a tento přístup Bílého domu k SSSR se mění teprve po nástupu prezidenta Harryho Trumana.

A tak zatímco polovina Evropy zažila kromě vítězství také osvobození, ta druhá už tolik štěstí neměla. Ze všech „osvobozených" zemí, kam vstoupila noha sovětského vojáka, se ze sovětského sevření vymanily pouze tři : Finsko, se kterým v roce 1944 Sověti uzavřeli separátní mír (není to známý fakt, ale je tomu skutečně tak), Jugoslávie, která se z velké části osvobodila sama a poté dokázala využívat „houpačkovou diplomacii" styků s oběma bloky  a nakonec Rakousko, které díky podpoře západu a přísné neutralitě dosáhlo odchodu sovětských vojsk roku 1955.

Ostatní si museli počkat přes čtyřicet let.

Vynikající britský historik Laurence Rees je v hodnocení druhé světové války maximálně výstižný : „Nacismus byl samozřejmě nemorální...a každá válka vedená západními demokraciemi s cílem jeho zničení, musela být ze své podstaty etická. Podobný morální náboj měly i ideály Atlantické charty...Potíž nastává ve chvíli, kdy do této směsi zamícháme Sovětský svaz. Sovětský režim páchal všechny představitelné zločiny a to i v době, kdy bojoval po boku Západu."

Zaznamenal jsem i názor, že pokud druhá světová válka vznikla kvůli německému útoku na Polsko, pak byla neúspěšná, protože finální cíl napadených Poláků a jejich západních spojenců se nezdařil. Hitler sice byl poražen, ale svobodné Polsko v původních hranicích obnoveno nebylo. Dostalo nové hranice a jako celek se stalo faktickou kolonií Sovětského svazu.

To si ale nemyslím. Dnešní den, tedy den vítězství je přece důležitý tím, že došlo k porážce nacistického Německa a k pádu jeho koncepce Nové Evropy. Byl poražen režim, který nerespektoval hranice, občanská práva ani základní morální hodnoty. To, že tady byl ještě druhý režim, který se choval podobně, je jiná věc.

Můžeme hrdě slavit Den vítězství a zároveň si přitom uvědomovat, že druhá světová válka prostě nemůže být vnímána jako hollywoodský scénář. Konec, konců, jak říkají někteří Poláci : „My jsme byli osvobozeni až roku 1989" Takže i to osvobození nakonec přišlo.

Přeji všem hezký Den vítězství.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.19

Diskuze

Marek Skřipský

Co mě zajímá, co mi přijde zaznamenáníhodné, co mě těší i rozčiluje. Všehochuť z "Marova skriptoria"
profile.jpeg
Oblíbenost autora: 8.83

O autorovi

Narodil jsem se v Ostravě, kam jsem se po studiích a práci v Praze znovu vrátil. V současnosti pracuji pro několik mediálních společností a také učím jako lektor společenských věd v soukromé vzdělávací agentuře, kde připravuji maturanty k přijímacím zkouškám. Založením realista, vzděláním historik a politolog, smýšlením národní konzervativec. Baví mě historie, společensko politické dění, sport a občasné návštěvy kulturních zařízení s občerstvovací funkcí. Budu rád za věcné a slušné reakce, zejména polemického charakteru. Každý podložený nesouhlasný názor je vítán. Pokud nebudu odpovídat, je to způsobeno časovou tísní. Takže, vítejte!

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31